Desátá.Pohádková

Beznadějná iluze o naivitě, přiměla nejednoho uvěřit i v přítomnost okamžiku...

-Plné nádraží, ručičky ukazují dvanáct. Je tma, zase, jak podivné, žárovka praskla, přestup únosné hranice dobra pluje v neúnosné hranici skutků. Blbost. Mávám vlaku, odjíždí. Daleká cesta. Doby pravd, uklidňuju se, upalování čarodějnic spláchla poslední povodeň. Jsem černochem v poušti bílé rasy a můj velbloud odešel s karavanem na Dálný  východ. Beru si jen to nutné. Kufřík s kostkama, náhradní žárovku a jízdní řád. Směr ještě není zcela jasný. U rozcestí na kopci zeptám se kouzelného dědka. V pekárně koupím buchty s tvarohem. Plazím se v horku do kopce a v tom zrada. děda tam není. Pojídám buchty a doufám, že s plným žaludkem něco vymslím. Třeba přiletí myšlenka. Cesta do pekla je stále dlážděna dobrými skutky, nit jsem nechala doma, na zlatou rybu nevěřím a mušku nikde nevidím. Možná je to hloupost, že bych přece jen nebyla v pohádce? Vracím se domů. Sedím si na peci a listuju v atlasu. Vlak pod okny ještě dlouho houkat nebude, koleje tudy nevedou. Na oběd jsou buchty s tvarohem. Velbloud si odmítl svoje ucho prostrčiti jehlou. Kaplický si jistě v  hrobě svoje kosti obrací. Tuší snad, že pravda nakonec jednou zvítězí. Vězení je tak nadále doživotním, samota bez křídel arestem nejtežším. Příště to vezmu zkratkou přes měsíc, třeba potkám marťana.

---