Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO Sněhurce, trpaslících... (Kapitola 3. a 4.)
17. 01. 2008
2
8
652
Autor
Petr Pivař
Pozn. Kapitola třetí je tak trochu i parodií na dva bývalé spolužáky Jířího O. a Martina Rosu a vzpomínkou na studentská léta:o) Berte ji proto s rezervou:o)
Je krásná noc. Obloha je plná hvězd, ale nejsou vidět tolik, jako v pohádkovém lese, protože tady se v obloze odráží veškeré světlo města, světlo pouličních lamp, aut a domů a hvězdy jsou proto mnohem méně vidět. Ale trpaslíkovi to ani na mysl nepřijde, počítá hvězdy i tak a má strach o Sněhurku. „Kde jen může být, za hodinu svítá a ona nikde.“
„Kde se ztratila, snad se jí nic nestalo,“ brumlá si maličký trpaslík nervózně pod vousy.
Přesto že je tím největším trpaslíkem, ze všech pohádkových trpaslíku, cítí se úplně bezmocný a malý. Ještě chvílí počká a pak se sám vydá, přes veškeré nástrahy velkoměsta, hledat Sněhurku, rozhodl se. Dokáže všem, že i v malém těle může být velký duch a hodně vůle. Avšak posléze usnul na jedné z laviček na samém konci města.
A je časné ráno a lidi spěchají do práce a ze všech ulic rychle sílí hluk velkoměsta. Paprsky vycházejícího slunce se ostře prodírají přes mlžný opar nad městem. Sem tam je slyšet kosí písničku a všude padá rosa. Rosa padá i na lavici, na které tiše spinká malý trpaslík. Totiž s padající rosou padá všude i Rosa Martin. Je zase pěkně vožralej a poblitej. Byl někde pařit se svým kruhem designerů a trochu to přepískl, no a když se tak potácel okolo té lavičky, nevšiml si, že tam klidně spinká pohádkový trpaslík a klidně se na něj skátil tak, že ho dočista zalehl a přecedil přes onu lavičku. Přeceděný trpaslík, ještě s hrůzou v rozespalých očích, instinktivně sebere svou čepičku a peláší, co mu nožičky stačí, do pohádkového lesa. Bylo to poprvé, co viděl člověka. Jsou vyšší jak Sněhurka a hodně nebezpeční. Kdo uteče ten vyhraje. Avšak mnoho vlků, zajícova smrt.
Jak tak utíká, v tom se před ním objeví další člověk. Velmi se potácí, natahuje před sebe ruce jako náměsíčný a celkem nesrozumitelně volá: „Šú šááj, škyt... já tě vošukááam , hu-hůů. Alláh.“
Vztahovačný trpaslík se poleká ještě víc a skáče do rokle. Avšak podivný opilý člověk, možná Arab, ho nepronásleduje, ba si ho ani nevšimne a spěchá k oné lavičce.
Sněhurka prožila rušnou noc. Chvíli po té, co přijela do vily, se na ni vrhly kadeřnice, aby ji upravily a nalíčili. Pak se vydala s mistrem podsvětí vzhlédnout Shakespearovu hru Večer tříkrálový do městského divadla. Po společensky strávené noci, doneslo služebnictvo Sněhurce do postele přímo královskou snídani a vzkaz, že nemusí chodit domů, že je vše zařízeno. Sněhurku pak opět vykoupaly a nalíčily vizážistky. Sněhurka byla krásná panna. Krásnější ženy nebylo, ani ve městě, ani na světě, jen možná v tom pohádkovém by se našla krásnější děvenka. Sněhurka si to ani neuvědomovala, že je nějak obzvlášť krásná. Byla udivená ze spousty věcí, tu kulila oči nad televizí, tam se zas divila nad domácím kinem, vše ji připadlo nesmírně zajímavé, legrační, někdy i neobyčejné. Nastrojená vypadala jako bohyně krásy. Byla tak krásná, že by od ní všichni muži utekli, protože by automaticky dospěli k názoru, že nemají takové kvality, aby se o ni mohli ucházet a Sněhurka by zůstala na ocet s trpaslíkama. Ale byl tu obtloustlý drogový magnát Ing. Pavel Kundelius, v dětství přezdívaný Vagína, a ten neměl ve zvyku utíkat. Každého normálního chlápka zajímalo, kde že bere takové děvy a krasotinky, se kterými je vždy vídáván ve společnosti. Je to snad velkým přirozením? Marně si lámali hlavu, kdeže obyčejný obtloustlý postarší pán, bere takové slečny.
Jeho tajemství nespočívalo v kalhotách, jeho dvoucentimetrový pinďourek, by jen těžko zapůsobil. Vše bylo v moci a penězích. Pan Kundelius byl odjakživa cílevědomý hajzlík. Zbudoval si velkou síť drogové mafie, která operovala v celé východní Evropě. Kuplířství, drogy, obchody, to byla jeho oblast. Všem ale říkal, že dělá do umění.
Byl to velmi krutý člověk. Už když byl malý, otrávil kamarádovi Pepovi jeho nejoblíbenější akvarijní rybičku a to jenom proto, že měla delší ploutve než ta jeho. Ani během studii na VUT FMU v Moskvě (Vysoké učení technické, fakulta mafiánského umění) nepozbyl jeho charakter zákeřnosti a zlomyslnosti. Když zjistil, že má jeho kamarád Pepa hezčí snoubenku než on, nemohl to zase ustát. Opět přišel na řadu jed. Velmi účinný jed na bázi Cyankálu nalil do lahvičky s kapkami proti kašli, stejné jakou používala Pepova snoubenka. Budoucí mafián pak velmi ostražitě lahvičky vyměnil a úmysl tak dostál naplnění, tenkrát to bylo naposledy, co si Josefova snoubenka odkašlala.
Po studiích, se pan Kundelius stal vůdcem zločinecké bandy. Záviděl Pepovi, kamarádovi z dětství, jeho úspěch a úplně nové Ferrari. A tak nakonec otrávil samotného Pepana. Věděl, že je Pepa alergický na včelí bodnutí, a tak mu jednou, když spolu seděli v jedné restauraci na zahrádce, bodl včelu do krku.
„Co mě pořád otravuješ, neotravuj mě,“ reaguje Sněhurka na Mafiánovu ruku slídilku a ani neví, že by jí mohl klidně otrávit, neboť se tímto zpusobem zbavil několika nepohodlných lidí. Mafián ji ohrabává dál. Sedí oba vedle sebe na luxusním koženém gauči a Inženýr neví, jak se bez násilí Sněhurky zmocnit. Už tomu jsou dva měsíce co se Kundelius se Sněhurkou seznámil před jednou restaurací a ještě pořád nebyl žádný sex.
Kapitola čtvrtá – Jak se Sněhurka seznámila s mafiánem.
Černá limuzína přijíždí, před noblesní restauraci. Ze dveří vystupuje Kundelius v koženém kabátě, s pěknou brunetou a dvěma osobními strážci. Míří do restaurace, usedají ke stolům, osobní strážci k vedlejšímu. Objednávají si. Zasmušilý číšník je nějak mimo. „Ano, hned to bude.“
Avšak není to hned, trvá to celou věčnost a drogový magnát začíná být rozhořčený. Volá na onoho číšníka: „Prosím vás, na tu večeři budeme čekat až do rána?“
Číšník se jen škodolibě usměje a opáčí: „Ne pane, o půlnoci zavíráme.“
Ovšem to neměl dělat. Jeden by řekl, že dráždí kobru bosou nohou, ale on nedráždí kobru, ale drogového magnáta a to je mnohem horší. Mafián vyletěl z kůže a jen co onen číšník zašel do kuchyně, ihned za ním vyslal svoje gorily. Z kuchyně se ozývá rámus. Je slyšet jak padá nádobí a rozbijí se.
Gorily se vrací a za nimi jde jiný číšník, s objednanou večeří. A drogový král jí, culí své baculaté tvářičky na krásnou brunetu a popíjejí sem tam víno a vše si dlouze a klidně oba vychutnávají s velkou elegancí a mírnou koketerií.
„Ty vole Sněhurko, dáš si čouda“, zeptal se mladík, s rozjařilým úsměvem ve tváři a vyprskne smíchy, až mu páčo nadskakuje..
„Jasně, dej sem faju vole, škyt. Ja su celá už…, zase v tom pěkně jedu hihihi, škyt“, povídá Sněhurka a je v náladičce.. „Hele, já mám škytavku, asi na mě někdo myslí, to jsou moji trpaslíci hihihi.
„Sér na trpaslíky, chachacha,“ hlasitě se chláme hoch s páčem. „Ještě chvílu, votevřou se vole, tyhle dveře vole,…. hodí nám sem pytel odpadků vole. No dáš si teplej smažák Sněhuro, uvidíš jak se nadlábneš, to bude libůstka...chacha, úplná nirvána.“
Sněhurka se s Honzem seznámila ještě ten den, co s trpaslíky poprvé vyzkoušela Bránu světů. Stali se z nich dobří přátelé. Sněhurka za ním chodí pravidelně každý večer. Honza byl vlastně první člověk ze světa lidí, kterého kdy Sněhurka potkala. A oba jsou teď do sebe zaklesnutí, sedí na vaťáku u zadní části restaurace, stmívá se a lidi se schází do Kina, dvě stě metrů od nich. Dvě stě metrů od dvou parťáků, bláznivého kluka a moc hezké holky, co je jim fajn a jsou zaklesnutí do sebe, jako dva opilci se drží okolo ramen, sedí a kouří trávu.
„Honzo?“ obrací se Sněhurka na parťáka s mastným páčem a v očích se jí odráží lampy u kina. „Támhle je kino Honzo a víš, já jsem ještě nikdy v kině nebyla, vezmi mě tam, prosím.“
Avšak Honzíka kino neláká. Drží ho stále vidina teplého smažáku, který někdo právě nedojedl a skončí ještě teplý ve večerní várce odpadků.
„Ty vole Sněhuro, za chvíli bude bašta. Vyhoděj pytel jídla vole, z týhle podělaný hospy vole, pro prachatý vole, chápeš to! Parádně se najíme…“
Než to Honza dopoví, zavrže pant a někdo hodí ke kontejnerům, z vrchu těžkej pytel odpadu…
„Ty vole, už sem letí žrádlo vole, to bude bašta kurňa.“, vykřikne vzrušeně pankáč Honza a hned se oba zvedají a chvátají k odpadkům z restaurace pro bohatý, ve které právě večeří mafián s krásnou kurvičkou.
„Hele, tak co tu máme? Brambory, tatarka , kečup, špagety a.. A zelenina, nějaký kosti z kuřete.
Rajčata nahnilý, docela dobrej mix, chutná Ti to Sněhurko? Fuj, ty vole mrtvola. Ty vole, číšník a ještě je teplej!“ hrne pankáč hafu informací, tak jak vše možné, postupně v tom pytlu nalézá.
Sněhurce přestalo chutnat, né že by neměla ráda číšníky, ale ta krev všude, jí neladí k její bílé, jemné pleti. „Honzo jdeme pryč, ty vole jdeme pryč, tady jsou někde vrahouni.“
Číšník se začíná hýbat, avšak to už ti dva jen na sebe kouknou a utíkají, co jim síly stačí. Běží, ale hned u kina je zastaví pár skinů. Pankáč s rozcuchanou holkou padl hned skinům do očka a už se do něj pouští. A kopou do něj, do břicha i do hlavy. Tři skini z kina mlátí jednoho pankáče a Sněhurka jim skáče na záda a snaží se je chytnout do kravaty, avšak dostane taky ránu a upadne do bezvědomí. V tom zastaví auto a vystoupí z nich dva velcí zamračení chlapíci v oblecích. Jsou to fakt korby. Oba okolo dvou metrů vysocí a váhy hodně přes metrák. A tito dva zabijáci se pouštějí do skinů, avšak skini se jich nebojí. „Křup, křup,“ lámou se čelisti a bezvládná těla dvou skinů padají k zemi. Třetí bere roha. Zjistil totiž, že ti dva skončili jako když on luští křížovku. Začali svisle a skončili vodorovně.
Mohutný osobní strážce nese v náručí Sněhurku do auta. Je lehká jako pírko a určitě by ji unesl jen v jedné ruce, kdyby ji chytil za krk, ale nesmí se jí nic stát, jak přikázal mocný šéf. Ano, byl to Kundelius drogový král, kdo je poslal. Sněhurka se mu zalíbila. Už od podívání jakoby vyzařovala nesmírnou krásu kolem sebe. Plavovláska do auta, bruneta z auta ven. Ještě za ní letí z auta kabelka a několik bankovek v balíčku.
A limuzína odjíždí se spící Sněhurkou. Odvezl si ji do svého sídla a uložil ji do překrásné komnaty v podzemí. Pan mafián pak do ní začal dopovat drogy, aby na nich a tím i na něm byla závislá a vždy se za ním vrátila. Od té doby si už pomalu na Honzíka ani nevzpomněla. Pak už nechodila každý večer za ním, ale k oné telefonní budce, kde ji vždy vyzvedla mafiánova limuzína a na celou noc odvezla do luxusní vily. K ránu ji pak stejná limuzína zavezla zpátky na kraj města, kde si ji už přebral trpaslík, o kterém si řidič limuzíny myslel, že je lilipután. Trpaslík jí pak vždycky pomohl s dárky a odvedl Sněhurku domů, do pohádkového světa, do jejich chaloupky. Nyní je Sněhurka už celé dva týdny hlavní obyvatelkou mafiánovi vily a zcela mimo pohádkový svět.
8 názorů
dílko mě vcelku baví ale s kritikou ohledně chyb má pravdu Pišta - interpunkce nebo diakritika sou sice drobnosti ale dyž to chce člověk někomu nabídnout něco ke čtení, mělo by mu záležet aj na drobnostech - dyž si kupuješ šněrovací boty, taky předpokládáš že ty tkaničky k nim v tý krabici budou - a koupit si vajíčkovej chlebíček bez vajíčka nebo vídeňskou kávu bez šlehačky by taky nikoho nenapadlo... je sice pravda že špatnýmu dílu ani skvělá gramatika nepomože ale na druhou stranu, její nepoužívání može dobrý dílo poškodit nebo zničit...
já teda do kritik a zpráv píšu dost děsnou směsicí rodnýho jazyka, ale v dílkách si to snažím hlídat :o)
howgh :oD
jo a su úplně obyčejná ženština z lidu :o)