Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO Sněhurce, trpaslících... (Kapitola 5. a 6.)
17. 01. 2008
2
3
612
Autor
Petr Pivař
Kapitola pátá – Trpaslíci mají strach, Marihuana dochází…
V pohádkovém lese povstala všeobecná panika. Většině obyvatel chybí Marihuana. Tahle rostlina obrátila celou pohádkovou říši na ruby. Byla to Sněhurka, která na mýtině vysadila sedm rostlinek konopí, hned pod svítící muchomůrku červenou – devíti tečnou a tím to všechno začalo. Po Sněhurce se pravidelnými uživateli konopí stala skoro všechna zvířátka a většina obyvatel lesa. Jenom trpaslíci a Lišák Vuk se drželi svého tabáku a jedenáctiprocentní Ježek si vždy raději zašel na pivo, než aby s ostatními jointoval. Marihuana docházela. Po rostlinkách, jako by se zaprášilo a zásoby v sušeném stavu se rapidně tenčily. Sněhurka je navíc nezvěstná a donedávna byl pohřešován i největší trpaslík. Po dvou dnech se nakonec objevil. Spadl do rokle a trvalo mu dva dny než se z ní dostal. Dva dny nejedl a teď je hubenej jako babiččina koza Líza, která má tasemnici. Nyní je nejhubenějším trpaslíkem ze všech trpaslíků. Avšak o tom, že byl v říši lidí mlčel jako Klára. Teda hrob. Pohádkové bytosti měli totiž zakázáno opouštět svůj pohádkový svět a trpaslíci by to nikdy neporušili, kdyby je Sněhurka nezblbla.
O Sněhurce se tradovalo, trpaslíci to roznesli, že ji unesl čtrnáctiprocentní Červený drak do své pivní sloje. Je to velká obluda plivající oheň a hleny. Sněhurka ho tam prý zřejmě drbe každý den na ocasu a nosí mu kýble piva, aby uhasil svou palčivou žízeň od toho ohňování.
Trpaslíci mají strach, aby se něco neprovalilo. Ostatní obyvatelé lesa se na mýtině překřikují a každý přispívá vlastním návrhem, jak zachránit Sněhurku, ze spárů draka. Všichni přichází s originálním nápadem.
„Pošleme pro Sněhurku medvěda. Třeba draka uchlastá a Sněhurku přivede,“ huláká huhlavě hejkal. Jedenáctiprocentní Ježek kroutí hlavou. „Hejkale, ty mušiš bejt úplně blbej, tož to nevíš, že medvěd má zrovinka zimní spánek, jsme se o tom před chvílí bavili.“
„Povoláme nějakého prince, ať draka zabije a Sněhurku zachrání a pak bude svatba“ navrhují víly.
„No jasněéé, Třeba princ William, by mohl Sněhurku zachránit“ navrhuje ropucha zakletá do skokana.
Avšak tomu hned oponuje kouzelná drbna Pavlačovka: „Kdepak, to nepůjde, náš pan princ se prej bude teď někdy ženit. No bere si tu princeznu ze sousedního království. No jak se jmenuje? Mám to na jazyku. Fuj to mně mucha vlítla do huby.“
„Princezna s červeným beďárem na čele,“ doplňuje ji stará čarodějnice Etna.
„Jojo, tu myslím,“ přitakává kouzelná drbna Pavlačovka.
Ježek mele nervózně čumákem. „Zavoláme Barona Prášila, on je starej kujón, on tyhle trable hnedka vyřeší.“
„Ale jdi ty, barona Prášila! Pche. Vždyť se mu práší vod huby!“ povídá princezna ze mlejna. Je na barona Prášila ještě naštvaná. Když se jí pokoušel dostat do postele, tak ji tvrdil, že zabil dvouhlavou saň, která měla ve skutečnosti tři hlavy. Nakecal jí, že nyní mají všechny dvouhlavé saně tři hlavy, jakožto logický vývin v rámci evolučního vývoje, neboť víc hlav víc ví. Když se do něho s pantatíčkem mlynářem pustila, pelášil baron Prášil, až se za ním prášilo.
„Měli bychom požádat o radu Krakonoše,“ navádí všechny rezolutně luční světýlko, jež právě přiletělo od moudrého dubu. A všichni se překřikují, jenom starý moudrý dub mlčí. Loupežníci mu před nedávnem uřezali všechny větve a on teď chudák nemá čím gestikulovat a šustit.
Bylo to přesně před půl hodinou, co se šli trpaslíci mezi sebou poradit. Vědí že jsou v průšvihu a pořád je nic nenapadá, když tu náhle všech sedm nestatečných trpaslíků přichází…
Ten nejvyšší a momentálně nejhubenější zařval: „Tichó!“ Avšak nebyl sto přehlušit svým hláskem hluk davu. Jak ležel v té rokli celé dva týdny v kómatu, docela se nachladil a teď sotva chraptí. Naštěstí mu pomohl Hejkal. Zjednal si klid tak hlasitě, že všem přítomným vibrovaly hrudní koše a vlasy se stavěly na hlavě. Všichni ztichli.
„Trpaslíci mají nějakou řeč,“ vysvětluje už tišeji Hejkal.
Nejhubenější trpaslík, ze všech trpaslíku na světě, zavelí a velmi vousatý trpaslík Pinďa, se zelenou čepičkou, hned vylézá na pařez, pokouší se rozvinou svitek a spustí:
„Přátelé.. Je velice mrzuté, že byla Sněhurka unesena zlým drakem. Obzvláště pro pozůstalé z její rodiny - nás trpaslíky, je tato událost velmi bolestivá. Vypracovali jsme sytém, jak v této situaci postupovat. Domníváme se, že systém NTP je pro začátek tím nejlepším řešením.“
Tchoř si usral a zcela zmaten se ptá: „Moment, co je to NTP?“
„Systém NTP, neboli „NECHTE TO PLAVAT,“ znamená, že si s tím poradíme my trpaslíci a vy se tím nemusíte vůbec zabývat. Pokud bychom náhodou potřebovali, pomoc někoho z vás, tak se ozveme. Chceme, aby tento problém byl vyřešen v rodině a nezatěžkával vaši mysl. Za nabídnutí vaší pomoci vám samozřejmě děkujeme. Nyní rozdáme několik jointu Marihuany, které tady zbyly po Sněhurce.“ Pinďa sklidil bouřlivý potlesk.
Najednou, jakoby všichni byli rádi, že je Sněhurka pryč. Sápali se po jointech a vůbec jim nevadilo, že si to chtějí trpaslíci vyřešit sami. Zdá se, že je každý spokojený. Oni mají trávu, trpaslíci získali čas, akorát drak z toho vyšel s velmi pochroumanou pověstí. Vždyť přece unášet Sněhurky, to se nedělá!
V tom se najednou zahalila obloha. Vzduch se srážel pod tlakem mohutných křídel. Všemi prolétl strach. „Přilétá drak, zachraň se kdo můžeš!“
Mohutný gigant plachtí obrovskou rychlostí po nebi. Udělá mílový oblouk nad mýtinou a přistává.
Vztlak jeho křídel bere stromům listí a vílám šaty. Ježkovi se orosily čočky, když uviděl, ten nechtěný striptýz. Všechny čtyři drakovi tlapy, se právě dotkly země tak, že se otřásla a promáčkla do tvaru obrovských dračích stop. Víle Amálce, právě sedící v kapradí u Borovinky, se z toho zemětřesení, rozhýbaly Venušiny kuličky, až ji to vzrušilo. Hejkal spadl a někdo mu šlápl na krk. Trpaslíci se zvedají ze země. Pinďa se ještě pořád drží pařezu. Drak právě přistál na poloprázdné mýtině a pravým křídlem nechtěně skátil vzrostlý strom. Ano, byl to Moudrý dub. Smolař! Ježek měl štěstí, málem byl zašlápnut a zalisován do země. A to že zkaktusovatěl by mu vůbec nepomohlo. Drak, s hlavou výš, než koruna velké borovice, rozpětím křídel půl míle a ocasem větším, než má medvěd, si právě prohlíží trpaslíka Pinďu. Ten, stojíce na pařezu, právě uchcává do textilu strávenou Matonku. V tom strachu ani netuší, že po vodě přijde na řadu oheň.
„Kdo jsi, že se opovažuješ obviňovat mě - Červeného draka, ze špatnosti a únosu Sněhurky a to veřejně!? Mrzí tě snad, že ještě žiješ,“ řekl drak na výsost vážně, pozorujíce Pinďu jedním okem.
Čert ví, kde vzal Pinďa najednou tolik odvahy. „My se tě nebojíme, ty jeden přerostlej slone nevohrabanej!“
Šest nestatečných trpaslíku bylo fuč. Zůstal tam jen drak a statečný Pinďa. Už se moc nebál, vždyť to ví i malé dítě, že v pohádkách nakonec všechno dobře dopadne, takže by se mu nemělo nic stát. Avšak Pinďa nepomyslel na to, že drak se s nikým nemazlí.
Drak se nejdříve zarazil. Ten trpaslík mluví, jako kdyby měl za sebou tlupu drakobijců. Ale pak se ohromně naštval, cukl mohutnou hlavou do zadu, pak směrem k trpaslíkovi, a plivnul desetimetrový ohnivý jazyk. Pinďovi uhořel pinďourek, čepička i vousy. Stal tam dál s vykulenýma očima, úplně černý, ještě se z něj kouřilo. Najednou nebyl hrdina, ale zase jen maličký trpaslík.
Drak na něj uhodil mocným hlasem: „Tak řekni všem, jak je to doopravdy se Sněhurkou, nebo Ti v dalším okamžiku shoří i prdel!“
Drak uměl vyjednávat. Pod pohrůžkou, že spálí celý pohádkový les pokud všichni nevyslechnou trpaslíka, donutil všechny pohádkové bytosti k návratu na mýtinu. A trpaslík neotálel a odkryl list pravdy, že drak je v tom nevinně a že Sněhurka je už dva týdny ztracená v paralelním světě lidí. Ohořelý Pinďa všem pověděl, jak s ostaními trpaslíky našli při těžbě diamantů v Čertovských jeskyních bránu do světa lidí a že skrze ni procházela sněhurka každý večer do světa lidí. Před třemi měsíci tam šla poprvé. Pak tam začala chodit pravidelně každý den a teď je už dva týdny nezvěstná. Všichni jenom žasli, ba přímo se hrozili o Sněhurčin osud a věděli, že trpaslíci, lháři, si to pěkně odskáčou.
„No teda, že se nestydíte, krmit nás historkou o drakovi,“ osočilo Luční světýlko trpaslíky.
„Hele ty splašená žárovko! My jsme vás nekrmili, to vy jste přišli na to, že to udělal asi drak. No a my jsme vás přitom jen nechali,“ bránili se trpaslíci.
Drak to jen všechno pozoroval svým jedním okem. Nakonec zamával křídly a odletěl na jih do své sloje, celkem spokojen.
Trpaslíci se pak dlouho divili, jak se k drakovi doneslo, že ho hanebně pomlouvají a označují za únosce Sněhurky. Drak byl nejinformovanější v celém pohádkovém světě. Jedno oko měl zdravé a druhé skleněné. Dřív často bojoval s princem Bajajou. Mentoš Bajaja, se vždycky nečekaně objevil před dračí slojí, vypadlo z něho jen koktavé: „Ba ja ja“ a hned začal chudáka spícího draka ostřelovat z kuše. Drak se probral, nechápavě zíral, pak si odplivnul a byl na chvílí od drakobijce pokoj. Avšak po čase prince Bajaju hodně podcenil. Princ Bajaja, jednou na cestách koupil v Oceánii černého otroka jménem Pátek, od nějakého otrokáře Robinsona. Otrokář Robinson, kdysi zkysl na nějakém ostrově, tam velmi zpustl, avšak posléze se odtamtud dostal, začal z onoho ostrova dovážet otroky, které pak prodával a tím si přišel k velkému jmění. Pátek byl skvělý vrhač oštěpů. Dokázal zasáhnout dýni na 200 stop.
Jednou, bylo to v sobotu, přepadli Bajaja s Pátkem spícího draka. Sotva se drak probudil, hned mu spadl oštěp do oka. Bajaja s Pátkem pak celou neděli prochlastali a oslavovali. I v pondělí byl Pátek s Bajajou v lihu. V úterý pak od krále vyzvedli odměnu ve zlatě. Princeznu nedostali, protože byla nafoukaná, hrdinů si nevážila a ono úterý, poslala Bajaju i s Pátkem do dža.
Drak skučel, ba přímo řval bolestí, až se to široko daleko rozléhalo. Potloukal se dva dny po sloji a nevěděl, jak má oštěp s protihrotem z oka vytáhnout. Nakonec ho vytáhl, ale bohužel i s okem. Drak potom zašel za svou přítelkyní, zlou čarodějnicí s prosbou o pomoc. Ta se nad ním slitovala, vyštrachala z truhlice tu největší křišťálovou kouli, ve které se dá vidět, co se kde na širém světě děje a darovala ji drakovi. Drak si ji v lepil do prázdné oční jamky. Zdravým okem viděl vše před sebou, ovšem skrz kouzelnou křišťálovou kouli viděl celý svět. Drak od té doby věděl o všem, co se kde přihodilo. Stal se vševidoucím. Ihned vzlétl, vykonat strašlivou pomstu.
Přepadl Bajaju i s Pátkem, zrovna když večeřeli u ohýnku, pod bukovým hájem. Když Bajaja uviděl draka, jak je bere střemhlav, úplně se s hrůzou v očích rozkoktal: „Ba ja ja, ajajaj.“
Zatím nic netušící Pátek opáčil: „Ja ja, jídlo být dobré.“ A culil svoje černošské rty.
To už však čtrnáctiprocentní Červený drak spustil stoprocentní ohnivou smršť. Tenkrát v tu středu to bylo naposledy, co si Pátek vrhnul oštěpem. Pátek měl v onu středu opravdu smůlu, trefil pouze drakovo skleněné oko. Oštěp se od něj jen odrazil a Pátek i Bajaja se změnili okamžitě v černobílý škvarek.
Na mýtině byl klid. Pomocí kladkostroje sázeli všichni trpaslíci vyvrácený Moudrý dub zpět na své místo. Drak odletěl. Zbylo po něm jen pár velkých a hlubokých šlápot na mýtině. V jedné pak objevili rozplesklého žabáka, Skokana zeleného. Ano, byla to ta ropucha, zakletá do skokana. Vlastně původně to nebyla ropucha, ale kouzelníkova tchyně. Kouzelník ji kdysi zaklel do ropuchy. Když pak, ale zjistil, že naivní princové onu ropuchu stále zahrnují polibky, rozzlobil se. Polibky princů sice nemohli zrušit tuto kletbu, avšak kouzelníkovi vadilo, že si zakletá tchyně užívá s princátky a tak ji zaklel znovu, tentokráte do skokana. A byl klid.
Skončil se život tchyně, tam v udusané hlíně. Pohádkovej děda si ji už zavolal na onen svět.
Nad mýtinou se rozprostřel klid. Červánky zapadajícího slunce, ozařovaly vše do ruda. Též i zhůlené tváře obyvatel lesa. Posléze celý kraj přikryla večerní peřina ze tmy a všichni šli spát. Jen bílý měsíc klábosil na nebi s hvězdami, jen tak zcela neformálně o čase a zamilovaných.
Kapitola šestá – Trpaslíci verbují statné muže na záchranu Sněhurky
Trpaslíci všude vyvěsili několik podobizen Sněhurky s nápisem, že kdo ji přivede domů, z nebezpečného paralelního světa lidí, ten ji dostane za ženu a k tomu dvě truhlice diamantů. První se přihlásil čaroděj Gargamel. Přišel k trpaslíkům a vítězně prohlásil:
„Já vám ji přivedu a za ženu ji dostanu.“
Čarodějův úzký propadlý obličej přímo sršel nadměrným sebevědomím a jeho černý plášť se žlutými ornamenty vlál v odpoledním větříku. Černá kouzelnická čepice ve tvaru kužele zakrývala kouzelníkovu pleš a zvyšovala malého kouzelníka o dobré dvě stopy.
„Jak bys mohl zachránit Sněhurku? Vždyť nejsi o moc větší než my. Kam se hrabeš na urostlého prince?“ Zeptal se největší trpaslík čaroděje.
Pinďa do něj žduchl a rychle zašeptal: „Pozor, zatím žádného prince nemáme. Buďme vděční za kouzelníkův zájem. Víš přece, že je lepší panák v hrsti, než flaška u cizího stolu.“
Gargamel se zasmál. „Princové mají svaly, já mám však čáry. Proti mým kouzlům jsou rytíři bezmocní“
„Myslíte, že by se Sněhurce líbil?“ zeptal se Pinďa šeptavě ostatních trpaslíků.
„Tak nám tedy ukaž, co umíš,“ vyzval největší trpaslík Gargamela a malinko se ušklíbl.
Gargamel zamával svou kouzelnou hůlkou, až se kolem jejího konce začaly dělat hvězdičky. Pak jí ukázal na Pinďu a ten se v mžiku změnil v gumový penisek. Ostatní žasli.
„Tý jo,“ pronesl kdosi v udivení.
Gargamel pak třikrát lusknul a Pinďa byl zpátky ve své podobě. Pinďa si na chvíli připadal, jako voják z povolání. Rozhodl se, že se po zkušenostech s drakem a kouzelníkem, bude raději držet stranou.
Trpaslíci vybavili kouzelníka na cestu do světa lidí pásem cudnosti, protože tamní obyvatelé si servítky neberou, jak se o tom přesvědčil největší trpaslík. Po té mu zabalili do rance nějaké buchty, od kouzelné babky Drbny Pavlačovky a zavedli Gargamela k ďábelským jeskyním, až k časoprostorové bráně. Z krápníků tiše kapala voda. V té nejzapadlejší jeskyni, kde nebylo ani krapet denního světla se nalézala Brána světů. Vydávala modré temné světlo. Sem tam byl slyšet záhadný ďábelský smích. Vše bylo velmi strašidelné. Celá tato část jeskyně byla pokryta ledem. Od brány světů šel nesmírný chlad. Brána se vlnila jako hladina. Vypadala jako svislá, polozamrzlá studánka. Okraje tvořil led a krápníky. Modré světlo zabarvilo trpaslíkům tváře, takže vypadali jako Šmoulové. Oheň z pochodní, jakoby ustupoval a chtěl pohasnout. Pinďovi mrzl kdysi ohořelý pinďourek. Nejmenší trpaslík se bál. Gargamel uklouzl, padal do zadu a málem si sedl na svisle rostoucí krápník. Trpaslíci ho zvedli, brebentili cosi o opatrnosti a mlžilo se jim od huby.
„V přilehlých jeskyních jsme kdysi těžili železnou rudu a diamanty,“ povídá největší trpaslík s notnou ozvěnou za hlasem. „Byla to náhoda, že jsme tuto bránu našli.“
V dáli se ozval záhadný výkřik. Pinďa se už taky bál. Doteď se držel v zadu, avšak nyní, se rychle zařadil do středu chumlu. Nikdo ani neceknul. Čaroděj měl s bázlivým výrazem v očích hůlku vztyčenou.
Trpaslíci na něj kývnuli, ať vejde do brány světů. Nebyl na ně moc povzbudivý pohled. Čaroděj nevěděl, jestli se klepou zimou nebo strachem. Přistoupil k Bráně světů a omočil v ní tři prsty. V tu ránu jimi projela palčivá bolest. Byl to tekutý dusík. Brána světů byla vlastně supravodičem. Tekutý dusík držený vlivem neznámé elektromagnetické síly ve skalní štěrbině, ochlazoval železnou rudu obsaženou ve skále na teplotu blízké absolutní nule, tedy 0 Kelvinů. Při této absolutně nízké teplotě se vytváří z jednotlivých volných elektronů dvojice, které pak procházejí železnou rudou bez odporu a bez nijakého působení na ostatní částice. Brána světů je tak, s pomocí jakéhosi kouzla, přírodním teleportem na atomární úrovni.
Největší trpaslík ho napomenul: „Takhle né čaroději, musíš tam zaráz skočit!“
„Jste se posrali v letním kině? To bych nepřežil. Tak to se mnou teda nepočítejte, nejsem sebevrah,“ vycouval z toho hned čaroděj.
Marně ho přesvědčovali trpaslíci, že se mu nic nestane. Čaroděj odešel a už se nikdy víc nevrátil. Brána světů, byla pro něj velikým soustem a na to byl on moc malý kouzelník.
Přijelo pak během jednoho týdne ještě mnoho zájemců. Mezi nimi byl i pověstný nimrod princ Hubert, nebo lesbická Amazonka Dora, či statečný Herkules.
Princ Hubert to vzdal, když se dověděl, že je Sněhurka neurozená. Hlavně byl nepříčetný po té, co zahlédl na mýtině jelena Větrníka. Srdce vášnivého nimroda mu zaplesalo. „Dejte mě pokoj se Sněhurkou, když vám tady běhá nádhernej šestnácterák.“
Běhal pak po pohádkovém lese se svými pážaty, troubil na lesní roh a šel Větrníkovi po krku. Pak ho sejmul hajný Robátko, pěkně nasolenou střelou z brokovnice, přímo do kalhot.
Pytláky tady prý nestrpí, ať jsou urození, nebo ne. Navíc Větrník je jelen v říji a tím pádem je chráněný. (Větrník je v říji celý rok, protože je to pohádkový samec.)
Lesbická amazonka Dora to zabalila u brány. Spálila si o ní prsní bradavky. Herkules v oné jeskyni pro změnu uklouzl a zlomil si nohu. Trpaslíci se pokusili ukecat Hloupého Honzu. Ten však se jen pootočil na peci. Nechtěl mít s nějakou záchrannou turistikou nic společného. Trpaslíci byli zoufalí. To se snad nenajde nikdo, kdo by Sněhurku přivedl?
V pohádkovém lese povstala všeobecná panika. Většině obyvatel chybí Marihuana. Tahle rostlina obrátila celou pohádkovou říši na ruby. Byla to Sněhurka, která na mýtině vysadila sedm rostlinek konopí, hned pod svítící muchomůrku červenou – devíti tečnou a tím to všechno začalo. Po Sněhurce se pravidelnými uživateli konopí stala skoro všechna zvířátka a většina obyvatel lesa. Jenom trpaslíci a Lišák Vuk se drželi svého tabáku a jedenáctiprocentní Ježek si vždy raději zašel na pivo, než aby s ostatními jointoval. Marihuana docházela. Po rostlinkách, jako by se zaprášilo a zásoby v sušeném stavu se rapidně tenčily. Sněhurka je navíc nezvěstná a donedávna byl pohřešován i největší trpaslík. Po dvou dnech se nakonec objevil. Spadl do rokle a trvalo mu dva dny než se z ní dostal. Dva dny nejedl a teď je hubenej jako babiččina koza Líza, která má tasemnici. Nyní je nejhubenějším trpaslíkem ze všech trpaslíků. Avšak o tom, že byl v říši lidí mlčel jako Klára. Teda hrob. Pohádkové bytosti měli totiž zakázáno opouštět svůj pohádkový svět a trpaslíci by to nikdy neporušili, kdyby je Sněhurka nezblbla.
O Sněhurce se tradovalo, trpaslíci to roznesli, že ji unesl čtrnáctiprocentní Červený drak do své pivní sloje. Je to velká obluda plivající oheň a hleny. Sněhurka ho tam prý zřejmě drbe každý den na ocasu a nosí mu kýble piva, aby uhasil svou palčivou žízeň od toho ohňování.
Trpaslíci mají strach, aby se něco neprovalilo. Ostatní obyvatelé lesa se na mýtině překřikují a každý přispívá vlastním návrhem, jak zachránit Sněhurku, ze spárů draka. Všichni přichází s originálním nápadem.
„Pošleme pro Sněhurku medvěda. Třeba draka uchlastá a Sněhurku přivede,“ huláká huhlavě hejkal. Jedenáctiprocentní Ježek kroutí hlavou. „Hejkale, ty mušiš bejt úplně blbej, tož to nevíš, že medvěd má zrovinka zimní spánek, jsme se o tom před chvílí bavili.“
„Povoláme nějakého prince, ať draka zabije a Sněhurku zachrání a pak bude svatba“ navrhují víly.
„No jasněéé, Třeba princ William, by mohl Sněhurku zachránit“ navrhuje ropucha zakletá do skokana.
Avšak tomu hned oponuje kouzelná drbna Pavlačovka: „Kdepak, to nepůjde, náš pan princ se prej bude teď někdy ženit. No bere si tu princeznu ze sousedního království. No jak se jmenuje? Mám to na jazyku. Fuj to mně mucha vlítla do huby.“
„Princezna s červeným beďárem na čele,“ doplňuje ji stará čarodějnice Etna.
„Jojo, tu myslím,“ přitakává kouzelná drbna Pavlačovka.
Ježek mele nervózně čumákem. „Zavoláme Barona Prášila, on je starej kujón, on tyhle trable hnedka vyřeší.“
„Ale jdi ty, barona Prášila! Pche. Vždyť se mu práší vod huby!“ povídá princezna ze mlejna. Je na barona Prášila ještě naštvaná. Když se jí pokoušel dostat do postele, tak ji tvrdil, že zabil dvouhlavou saň, která měla ve skutečnosti tři hlavy. Nakecal jí, že nyní mají všechny dvouhlavé saně tři hlavy, jakožto logický vývin v rámci evolučního vývoje, neboť víc hlav víc ví. Když se do něho s pantatíčkem mlynářem pustila, pelášil baron Prášil, až se za ním prášilo.
„Měli bychom požádat o radu Krakonoše,“ navádí všechny rezolutně luční světýlko, jež právě přiletělo od moudrého dubu. A všichni se překřikují, jenom starý moudrý dub mlčí. Loupežníci mu před nedávnem uřezali všechny větve a on teď chudák nemá čím gestikulovat a šustit.
Bylo to přesně před půl hodinou, co se šli trpaslíci mezi sebou poradit. Vědí že jsou v průšvihu a pořád je nic nenapadá, když tu náhle všech sedm nestatečných trpaslíků přichází…
Ten nejvyšší a momentálně nejhubenější zařval: „Tichó!“ Avšak nebyl sto přehlušit svým hláskem hluk davu. Jak ležel v té rokli celé dva týdny v kómatu, docela se nachladil a teď sotva chraptí. Naštěstí mu pomohl Hejkal. Zjednal si klid tak hlasitě, že všem přítomným vibrovaly hrudní koše a vlasy se stavěly na hlavě. Všichni ztichli.
„Trpaslíci mají nějakou řeč,“ vysvětluje už tišeji Hejkal.
Nejhubenější trpaslík, ze všech trpaslíku na světě, zavelí a velmi vousatý trpaslík Pinďa, se zelenou čepičkou, hned vylézá na pařez, pokouší se rozvinou svitek a spustí:
„Přátelé.. Je velice mrzuté, že byla Sněhurka unesena zlým drakem. Obzvláště pro pozůstalé z její rodiny - nás trpaslíky, je tato událost velmi bolestivá. Vypracovali jsme sytém, jak v této situaci postupovat. Domníváme se, že systém NTP je pro začátek tím nejlepším řešením.“
Tchoř si usral a zcela zmaten se ptá: „Moment, co je to NTP?“
„Systém NTP, neboli „NECHTE TO PLAVAT,“ znamená, že si s tím poradíme my trpaslíci a vy se tím nemusíte vůbec zabývat. Pokud bychom náhodou potřebovali, pomoc někoho z vás, tak se ozveme. Chceme, aby tento problém byl vyřešen v rodině a nezatěžkával vaši mysl. Za nabídnutí vaší pomoci vám samozřejmě děkujeme. Nyní rozdáme několik jointu Marihuany, které tady zbyly po Sněhurce.“ Pinďa sklidil bouřlivý potlesk.
Najednou, jakoby všichni byli rádi, že je Sněhurka pryč. Sápali se po jointech a vůbec jim nevadilo, že si to chtějí trpaslíci vyřešit sami. Zdá se, že je každý spokojený. Oni mají trávu, trpaslíci získali čas, akorát drak z toho vyšel s velmi pochroumanou pověstí. Vždyť přece unášet Sněhurky, to se nedělá!
V tom se najednou zahalila obloha. Vzduch se srážel pod tlakem mohutných křídel. Všemi prolétl strach. „Přilétá drak, zachraň se kdo můžeš!“
Mohutný gigant plachtí obrovskou rychlostí po nebi. Udělá mílový oblouk nad mýtinou a přistává.
Vztlak jeho křídel bere stromům listí a vílám šaty. Ježkovi se orosily čočky, když uviděl, ten nechtěný striptýz. Všechny čtyři drakovi tlapy, se právě dotkly země tak, že se otřásla a promáčkla do tvaru obrovských dračích stop. Víle Amálce, právě sedící v kapradí u Borovinky, se z toho zemětřesení, rozhýbaly Venušiny kuličky, až ji to vzrušilo. Hejkal spadl a někdo mu šlápl na krk. Trpaslíci se zvedají ze země. Pinďa se ještě pořád drží pařezu. Drak právě přistál na poloprázdné mýtině a pravým křídlem nechtěně skátil vzrostlý strom. Ano, byl to Moudrý dub. Smolař! Ježek měl štěstí, málem byl zašlápnut a zalisován do země. A to že zkaktusovatěl by mu vůbec nepomohlo. Drak, s hlavou výš, než koruna velké borovice, rozpětím křídel půl míle a ocasem větším, než má medvěd, si právě prohlíží trpaslíka Pinďu. Ten, stojíce na pařezu, právě uchcává do textilu strávenou Matonku. V tom strachu ani netuší, že po vodě přijde na řadu oheň.
„Kdo jsi, že se opovažuješ obviňovat mě - Červeného draka, ze špatnosti a únosu Sněhurky a to veřejně!? Mrzí tě snad, že ještě žiješ,“ řekl drak na výsost vážně, pozorujíce Pinďu jedním okem.
Čert ví, kde vzal Pinďa najednou tolik odvahy. „My se tě nebojíme, ty jeden přerostlej slone nevohrabanej!“
Šest nestatečných trpaslíku bylo fuč. Zůstal tam jen drak a statečný Pinďa. Už se moc nebál, vždyť to ví i malé dítě, že v pohádkách nakonec všechno dobře dopadne, takže by se mu nemělo nic stát. Avšak Pinďa nepomyslel na to, že drak se s nikým nemazlí.
Drak se nejdříve zarazil. Ten trpaslík mluví, jako kdyby měl za sebou tlupu drakobijců. Ale pak se ohromně naštval, cukl mohutnou hlavou do zadu, pak směrem k trpaslíkovi, a plivnul desetimetrový ohnivý jazyk. Pinďovi uhořel pinďourek, čepička i vousy. Stal tam dál s vykulenýma očima, úplně černý, ještě se z něj kouřilo. Najednou nebyl hrdina, ale zase jen maličký trpaslík.
Drak na něj uhodil mocným hlasem: „Tak řekni všem, jak je to doopravdy se Sněhurkou, nebo Ti v dalším okamžiku shoří i prdel!“
Drak uměl vyjednávat. Pod pohrůžkou, že spálí celý pohádkový les pokud všichni nevyslechnou trpaslíka, donutil všechny pohádkové bytosti k návratu na mýtinu. A trpaslík neotálel a odkryl list pravdy, že drak je v tom nevinně a že Sněhurka je už dva týdny ztracená v paralelním světě lidí. Ohořelý Pinďa všem pověděl, jak s ostaními trpaslíky našli při těžbě diamantů v Čertovských jeskyních bránu do světa lidí a že skrze ni procházela sněhurka každý večer do světa lidí. Před třemi měsíci tam šla poprvé. Pak tam začala chodit pravidelně každý den a teď je už dva týdny nezvěstná. Všichni jenom žasli, ba přímo se hrozili o Sněhurčin osud a věděli, že trpaslíci, lháři, si to pěkně odskáčou.
„No teda, že se nestydíte, krmit nás historkou o drakovi,“ osočilo Luční světýlko trpaslíky.
„Hele ty splašená žárovko! My jsme vás nekrmili, to vy jste přišli na to, že to udělal asi drak. No a my jsme vás přitom jen nechali,“ bránili se trpaslíci.
Drak to jen všechno pozoroval svým jedním okem. Nakonec zamával křídly a odletěl na jih do své sloje, celkem spokojen.
Trpaslíci se pak dlouho divili, jak se k drakovi doneslo, že ho hanebně pomlouvají a označují za únosce Sněhurky. Drak byl nejinformovanější v celém pohádkovém světě. Jedno oko měl zdravé a druhé skleněné. Dřív často bojoval s princem Bajajou. Mentoš Bajaja, se vždycky nečekaně objevil před dračí slojí, vypadlo z něho jen koktavé: „Ba ja ja“ a hned začal chudáka spícího draka ostřelovat z kuše. Drak se probral, nechápavě zíral, pak si odplivnul a byl na chvílí od drakobijce pokoj. Avšak po čase prince Bajaju hodně podcenil. Princ Bajaja, jednou na cestách koupil v Oceánii černého otroka jménem Pátek, od nějakého otrokáře Robinsona. Otrokář Robinson, kdysi zkysl na nějakém ostrově, tam velmi zpustl, avšak posléze se odtamtud dostal, začal z onoho ostrova dovážet otroky, které pak prodával a tím si přišel k velkému jmění. Pátek byl skvělý vrhač oštěpů. Dokázal zasáhnout dýni na 200 stop.
Jednou, bylo to v sobotu, přepadli Bajaja s Pátkem spícího draka. Sotva se drak probudil, hned mu spadl oštěp do oka. Bajaja s Pátkem pak celou neděli prochlastali a oslavovali. I v pondělí byl Pátek s Bajajou v lihu. V úterý pak od krále vyzvedli odměnu ve zlatě. Princeznu nedostali, protože byla nafoukaná, hrdinů si nevážila a ono úterý, poslala Bajaju i s Pátkem do dža.
Drak skučel, ba přímo řval bolestí, až se to široko daleko rozléhalo. Potloukal se dva dny po sloji a nevěděl, jak má oštěp s protihrotem z oka vytáhnout. Nakonec ho vytáhl, ale bohužel i s okem. Drak potom zašel za svou přítelkyní, zlou čarodějnicí s prosbou o pomoc. Ta se nad ním slitovala, vyštrachala z truhlice tu největší křišťálovou kouli, ve které se dá vidět, co se kde na širém světě děje a darovala ji drakovi. Drak si ji v lepil do prázdné oční jamky. Zdravým okem viděl vše před sebou, ovšem skrz kouzelnou křišťálovou kouli viděl celý svět. Drak od té doby věděl o všem, co se kde přihodilo. Stal se vševidoucím. Ihned vzlétl, vykonat strašlivou pomstu.
Přepadl Bajaju i s Pátkem, zrovna když večeřeli u ohýnku, pod bukovým hájem. Když Bajaja uviděl draka, jak je bere střemhlav, úplně se s hrůzou v očích rozkoktal: „Ba ja ja, ajajaj.“
Zatím nic netušící Pátek opáčil: „Ja ja, jídlo být dobré.“ A culil svoje černošské rty.
To už však čtrnáctiprocentní Červený drak spustil stoprocentní ohnivou smršť. Tenkrát v tu středu to bylo naposledy, co si Pátek vrhnul oštěpem. Pátek měl v onu středu opravdu smůlu, trefil pouze drakovo skleněné oko. Oštěp se od něj jen odrazil a Pátek i Bajaja se změnili okamžitě v černobílý škvarek.
Na mýtině byl klid. Pomocí kladkostroje sázeli všichni trpaslíci vyvrácený Moudrý dub zpět na své místo. Drak odletěl. Zbylo po něm jen pár velkých a hlubokých šlápot na mýtině. V jedné pak objevili rozplesklého žabáka, Skokana zeleného. Ano, byla to ta ropucha, zakletá do skokana. Vlastně původně to nebyla ropucha, ale kouzelníkova tchyně. Kouzelník ji kdysi zaklel do ropuchy. Když pak, ale zjistil, že naivní princové onu ropuchu stále zahrnují polibky, rozzlobil se. Polibky princů sice nemohli zrušit tuto kletbu, avšak kouzelníkovi vadilo, že si zakletá tchyně užívá s princátky a tak ji zaklel znovu, tentokráte do skokana. A byl klid.
Skončil se život tchyně, tam v udusané hlíně. Pohádkovej děda si ji už zavolal na onen svět.
Nad mýtinou se rozprostřel klid. Červánky zapadajícího slunce, ozařovaly vše do ruda. Též i zhůlené tváře obyvatel lesa. Posléze celý kraj přikryla večerní peřina ze tmy a všichni šli spát. Jen bílý měsíc klábosil na nebi s hvězdami, jen tak zcela neformálně o čase a zamilovaných.
Kapitola šestá – Trpaslíci verbují statné muže na záchranu Sněhurky
Trpaslíci všude vyvěsili několik podobizen Sněhurky s nápisem, že kdo ji přivede domů, z nebezpečného paralelního světa lidí, ten ji dostane za ženu a k tomu dvě truhlice diamantů. První se přihlásil čaroděj Gargamel. Přišel k trpaslíkům a vítězně prohlásil:
„Já vám ji přivedu a za ženu ji dostanu.“
Čarodějův úzký propadlý obličej přímo sršel nadměrným sebevědomím a jeho černý plášť se žlutými ornamenty vlál v odpoledním větříku. Černá kouzelnická čepice ve tvaru kužele zakrývala kouzelníkovu pleš a zvyšovala malého kouzelníka o dobré dvě stopy.
„Jak bys mohl zachránit Sněhurku? Vždyť nejsi o moc větší než my. Kam se hrabeš na urostlého prince?“ Zeptal se největší trpaslík čaroděje.
Pinďa do něj žduchl a rychle zašeptal: „Pozor, zatím žádného prince nemáme. Buďme vděční za kouzelníkův zájem. Víš přece, že je lepší panák v hrsti, než flaška u cizího stolu.“
Gargamel se zasmál. „Princové mají svaly, já mám však čáry. Proti mým kouzlům jsou rytíři bezmocní“
„Myslíte, že by se Sněhurce líbil?“ zeptal se Pinďa šeptavě ostatních trpaslíků.
„Tak nám tedy ukaž, co umíš,“ vyzval největší trpaslík Gargamela a malinko se ušklíbl.
Gargamel zamával svou kouzelnou hůlkou, až se kolem jejího konce začaly dělat hvězdičky. Pak jí ukázal na Pinďu a ten se v mžiku změnil v gumový penisek. Ostatní žasli.
„Tý jo,“ pronesl kdosi v udivení.
Gargamel pak třikrát lusknul a Pinďa byl zpátky ve své podobě. Pinďa si na chvíli připadal, jako voják z povolání. Rozhodl se, že se po zkušenostech s drakem a kouzelníkem, bude raději držet stranou.
Trpaslíci vybavili kouzelníka na cestu do světa lidí pásem cudnosti, protože tamní obyvatelé si servítky neberou, jak se o tom přesvědčil největší trpaslík. Po té mu zabalili do rance nějaké buchty, od kouzelné babky Drbny Pavlačovky a zavedli Gargamela k ďábelským jeskyním, až k časoprostorové bráně. Z krápníků tiše kapala voda. V té nejzapadlejší jeskyni, kde nebylo ani krapet denního světla se nalézala Brána světů. Vydávala modré temné světlo. Sem tam byl slyšet záhadný ďábelský smích. Vše bylo velmi strašidelné. Celá tato část jeskyně byla pokryta ledem. Od brány světů šel nesmírný chlad. Brána se vlnila jako hladina. Vypadala jako svislá, polozamrzlá studánka. Okraje tvořil led a krápníky. Modré světlo zabarvilo trpaslíkům tváře, takže vypadali jako Šmoulové. Oheň z pochodní, jakoby ustupoval a chtěl pohasnout. Pinďovi mrzl kdysi ohořelý pinďourek. Nejmenší trpaslík se bál. Gargamel uklouzl, padal do zadu a málem si sedl na svisle rostoucí krápník. Trpaslíci ho zvedli, brebentili cosi o opatrnosti a mlžilo se jim od huby.
„V přilehlých jeskyních jsme kdysi těžili železnou rudu a diamanty,“ povídá největší trpaslík s notnou ozvěnou za hlasem. „Byla to náhoda, že jsme tuto bránu našli.“
V dáli se ozval záhadný výkřik. Pinďa se už taky bál. Doteď se držel v zadu, avšak nyní, se rychle zařadil do středu chumlu. Nikdo ani neceknul. Čaroděj měl s bázlivým výrazem v očích hůlku vztyčenou.
Trpaslíci na něj kývnuli, ať vejde do brány světů. Nebyl na ně moc povzbudivý pohled. Čaroděj nevěděl, jestli se klepou zimou nebo strachem. Přistoupil k Bráně světů a omočil v ní tři prsty. V tu ránu jimi projela palčivá bolest. Byl to tekutý dusík. Brána světů byla vlastně supravodičem. Tekutý dusík držený vlivem neznámé elektromagnetické síly ve skalní štěrbině, ochlazoval železnou rudu obsaženou ve skále na teplotu blízké absolutní nule, tedy 0 Kelvinů. Při této absolutně nízké teplotě se vytváří z jednotlivých volných elektronů dvojice, které pak procházejí železnou rudou bez odporu a bez nijakého působení na ostatní částice. Brána světů je tak, s pomocí jakéhosi kouzla, přírodním teleportem na atomární úrovni.
Největší trpaslík ho napomenul: „Takhle né čaroději, musíš tam zaráz skočit!“
„Jste se posrali v letním kině? To bych nepřežil. Tak to se mnou teda nepočítejte, nejsem sebevrah,“ vycouval z toho hned čaroděj.
Marně ho přesvědčovali trpaslíci, že se mu nic nestane. Čaroděj odešel a už se nikdy víc nevrátil. Brána světů, byla pro něj velikým soustem a na to byl on moc malý kouzelník.
Přijelo pak během jednoho týdne ještě mnoho zájemců. Mezi nimi byl i pověstný nimrod princ Hubert, nebo lesbická Amazonka Dora, či statečný Herkules.
Princ Hubert to vzdal, když se dověděl, že je Sněhurka neurozená. Hlavně byl nepříčetný po té, co zahlédl na mýtině jelena Větrníka. Srdce vášnivého nimroda mu zaplesalo. „Dejte mě pokoj se Sněhurkou, když vám tady běhá nádhernej šestnácterák.“
Běhal pak po pohádkovém lese se svými pážaty, troubil na lesní roh a šel Větrníkovi po krku. Pak ho sejmul hajný Robátko, pěkně nasolenou střelou z brokovnice, přímo do kalhot.
Pytláky tady prý nestrpí, ať jsou urození, nebo ne. Navíc Větrník je jelen v říji a tím pádem je chráněný. (Větrník je v říji celý rok, protože je to pohádkový samec.)
Lesbická amazonka Dora to zabalila u brány. Spálila si o ní prsní bradavky. Herkules v oné jeskyni pro změnu uklouzl a zlomil si nohu. Trpaslíci se pokusili ukecat Hloupého Honzu. Ten však se jen pootočil na peci. Nechtěl mít s nějakou záchrannou turistikou nic společného. Trpaslíci byli zoufalí. To se snad nenajde nikdo, kdo by Sněhurku přivedl?