Útočiště

Na prvý pohled to vypadá na docela obyčejnou světnici, ale ve skutečnosti patří k nejlepší a nejútulnější v prvním patře a jeho jihozápadní části a vlastně i celé tvrze; nádherný pokoj vonící po dubině a také po všudypřítomném, spiritualistickém aroma kadidla a orientálních čajových tyčinkách, které už zde používali předkové z dob zašlých časů.
Za letních dní se sem z jihu oknem řine zlatá zář žhavého slunce, zanechávající na zemi paprsky vytvořený odraz okenice. Na podzim však nic tak úchvatného nespatříte, neboť základní zdroj drahocenné energie je zahalen
neproniknutelnou clonou nahromaděného mračna. Ať si! I tak se z takové výšky naskytne každému zajímavý pohled
na okolní krajinu, kam až jen lidské oko dohlédne. A ať se už díváte z jakéhokoliv vyvýšeného místa, kdekoliv
vás ohromí nespoutaná podívaná na svět kolem, jenž je nám velice blízký, vždy vám pomůže vychutnat ten pravý
zážitek jako obyvatelům tohoto domu.
Dovnitř místnosti vede jenom jeden vchod, nacházející se v levém rohu pokoje; uzavíraly ho staré semtam skřípějící dveře, sousedící s východní zdí po levici, u níž se zhruba nevyskytovalo nic jen k ní v jejím středu přistavěný krb. Západní stěnu tvořilo několik vedle sebe postavených skříní s neznámým obsahem, neboť se tento nábytek dlouho nepoužíval. Hned po pravici ode dveří ležely dvě podlouhlé, rytinami zdobené, moře let zanedbané, modrozelené truhly. Odnaproti bije do očí dotěrné světlo zvenčí skrz zavřené okno. Uprostřed pokoje má své místo stůl se čtvercovou deskou, jejíž střed zdobily: jeden svícen se třemi svíčkamí a hliněná váza s kyticí růží všech možných barev.
Sice se člověku zprvu zdá, že tu vládne naprostá samotas, ale opak je pravdou. Místnost zabírají dvě osoby:
muž a žena, kteří před momentem přijeli z daleka (dle zevnějšku) celí utrmácení, unavení a hladoví z cesty na koni; stěží mezi sebou promluvili pár nesrozumitelných slov.
"No, pěknou, věkovitou tvrz to tu máš Johne velice útulné. Představovala jsem si rozpadlou, nepouživatelnou zříceninu, vhodnou akorát tak pro trolly", přerušila doposud nerušené ticho asi třicetiletá žena se dlouhou hřívou tmavohnědých, mírně pocuchaných, jemných vlasů sahajících jí až na záda; nádherné tělo pokrývaly pomačkané, zelené šaty a její šedé oči zářily jako dva diamanty. "Ale překvapil´s mě", snažila se kontrolovat svůj ostrý jazyk, protože její průvodce John Graham je naprostý neurvalec a cholerik.
"Nemusíš mi milá Mary nijak lichotit a nemožně se přetvařovat, navíc to neumíš a působíš na mne jako začínající herečka. A jestli tě to dámo urazilo, je mi líto. Stejně tuším", začal John argumentovat, " co si asi o mně myslíš, a věřím, že se na tom zcela shodneme! Pravda, nejsem žádnej krasavec", to nikdy nebyl. Už tomu nasvědčuje jeho opičí šišatá zjizvená hlava a široká ústa. Robusní tělo zakrýval černý šat se stejnobarevným pláštěm, asi jediné hezké místečko, které by se ženě líbilo. "A taky jsem to nikdy netvrdil. Ale nejsem zas tak velkej blb, abych si nechal tvoje narážky líbit. Je mi teprve čtyřicet a dokážu se komukoli ubránit a komukoli ukázat, že mám v boji ještě navíc. Je ti to jasné holčičko, nebo ti to mám vytetovat písemně na čelo? Ještě ho máš moc hezký" odpověděl tvrdě a důrazně, aby se ho zalekla, a aby jí bylo zároveň srozuměno, s kým by měla co do činění, kdyby ho jakkoliv napadla, podvedla a podobně.
"Ještě něco?" nenechala se zvyklat zlobou, potom se nechápavě zeptala: "A co znamená to VY-TE-TO-VAT?"
"To mě podrž! Ona neví, co je to vytetovat", zakroutil nechápavě hlavou, pak nad tím mávl rukou a zavrčel si
jenktak pro sebe: "S tebou budou ještě potíže. Jsem nadšenej", poté něco navrch ještě zaklel a pustil to z hlavy ven.
"To si piš!"
V mozku jí ještě zněla ta nevídaná urážka: PRÝ ZAČÍNAJÍCÍ HEREČKA. Někdy mu s obtížemi rozumněla, mluvil netradičně v hádankách a chudinka si musela smysl jeho slov domyslet přibližně sama.
"A opravdu se ti to tu líbí?" zeptal se přátelsky John, aby řeč nevázla na mrtvém bodě.
Usmála se. "Jo, velmi".
"Možná tě zklamu, ale děláš si děvče o mém zázemí falešné iluze. Těch pár místností připravených služebnictvem vypadají stejně jentak na oko. Některé pokoje uklidí, jiné odfláknou prachovkou a já jsem většinou stejně pryč. Teď tu vládnou oni".
"Moc hezký nechat majetek někomu jinému. Třeba lůze".
"Nic nevíš. Tahle ruina už dávno nikomu nepatří, nikdo ji za ta léta nekoupil, tak jsem ji využil k vlastním zájmům. Teď mě nech raději na pokoji, mám důležitějsí věci na práci. Máme za zády Guntera Hemlina, možná už tu je".
"Ty ho máš za sebou".
"Nezapomeň, že ses ke mně cestou připojila, takže i ty jsi v ohrožení, další břemeno, které musím s sebou vláčet".
"Postarám se o sebe sama".
"Ty hloupá, už o tobě ví. Hodíš se mu akorát do harému anebo tě prodá kuplířům nebo tě, až se nabaží tvého těla, utýrá a zabije,... i když si ten pocit nejraději vychutnal sám", Mary nenacházela slov a nemohla mu přijít na jméno.
Ale Gunter Hemlin byl schopen všeho, také patřil mezi nejobávanější násilníky a zločince vůbec. Na toto scestí vstoupil velmi mlád. Brutálně zabil svého otce, který všemožně týral matku malého Guntyho(tak mu říkal i v jeho šestnácti letech). Peníze, dobrý lup, potom sláva a moc mu stouply do hlavy. Kradl, loupil, zabíjel ve velkých tlupách, osnoval pikle proti zámožným občanům a se silou slaboduchého lidu, který zneužíval ve svůj prospěch, získal krví nakradený majetek. Jakmile se na jihu rozpoutala svatá válka, využil jí pro vlastní potřeby: prodával zbraně, najímal si vrahy, kteří za něho odvedli špinavou práci, a tak ho zbavili nepohodlných lidí, dokud si neprověřil důležité informace o Johnu Grahamovi.
Dozvěděl se o něm vše. Naučil se ovládat záhadným způsobem mocné síly a lidé se ho začali bát. Znal toho víc než oni. Toužil po opravdovém domově, domově, odkud přišel John a on. Přišel na to, že jeho domnělí mrtví rodiče byli Grahamovi pěstouni, a tak ho začal sledovat zvědy. Koupil si žoldnéře, schopné vojáky z cizích zemí, vrahy všeho druhu,... Vychytrale jim vlastně zaplatil pouze drobný pakatel, z toho všeho, co nečistě získal. Ovlivnil svými schopnostmi mocné velkopány, kteří mu nesahali ani po kotníky. Takhle se jde k moci. Přes mrtvoly.
Venku se mezitím začalo šeřit.
Doposud stoprocentně viditelné předměty se během několika málo hodin promněnily v matné, sotva rozeznatelné,
strašidelné, démonické přízraky, jichž by se lekl i troll.
Celou scenérii doplňuje nesčetné množství zvuků, které se společně s krajinou zhmotnily se závojem nadcházející tmy do celistvé temné hmoty. Vyhrávají zadarmo nechupajícímu lidskému pokolení překrásnou ponurou až depresívní symfonii, jenže oni ji neslyší. Berou tuhle harmonii v děsivé divadlo, stávající se teď naprostou skutečností, opravdovou noční můrou. Strachem se člověku, kráčejícího touto krajinou sám, ježí vlasy na hlavě a po zádech proběh se mráz. Strohá realita se rázem mění v čirou fantazii, místo, aby tomu bylo naopak, aby rozumný tvor spojil svou nejistou disharmonii s neochvějnou přírodou, neboť je i on její součástí. Místo toho podléhá neexistujícím, smyšleným přeludům, vycházejících z bajek, pohádek, ság, legend a jiných lidových slovesností, povalující se v mozcích člověčenstva jentak halabala bez ladu a skladu bez využítí k účelnějším prostředkům a nápadům. Bezduchý fanatik či pověrčivec se tak zblázní a uzavře se mu cesta do jeho světa, a potom mu již není pomoci.
Další ráno se však karty znovu obrátí.
Ale zatím je ještě večer, a ten jentak brzy neskončí.
V chodbách nechal John Graham zapálit louče, včetně svého prozatimního zázemí, kde dlouho svítilo naoranžovělé, lehounce se vlnící světlo. TICHO. NEPŘÍJEMNÉ TICHO. Krutá to předzvěst před bouří. JAKÝSI ŠESTÝ SMYSL - INSTINKT. Něco opravdu není v pořádku, protože ti psi dole se najednou naplno rozštěkali a ne a ne přestat.
Mohutné dveře, představovala je obrovská vrat, jsou pevně zavřené, přes ně se nic nedostane, i když... v tomhle sídle přece není skoro nic jisté..., vetřelec se sem dokáže dostat jinudy. Nezastaví ho ani několik metrů dlouhý suterén zakončený ocelovou mříží. Jakmile jím za bílého dne projdete (na noc se zavírá), objevíte se v jakési prostorné chodbě. Uprostřed ní vede kamsi vzhůry trámy podpírané dřevěné tojčité schodiště navazujícími přístavky na balkony postavené na podobný princip jako tato věc, obvodem obhánějí v každém patře všechny čtyři stěny tvrze. Celý hranolovitý vestibul je nahoře uzavřen mahagonovým stropem, v jehož středu se vyskytuje nepřehlédnutelný poklop vedoucí na půdu.
Ale prozatím klidně probíhající uspávací čas přerušil nenadálý ryk: řinčení zbraní, neustálý jekot, řev rozhněvaných mužů, ženský pláč a sten, a v dáoli v podzemí nekončící štěkot rozzuřených psů, zavřených ve svých kójích. V domě panoval chaos a zmatek. Tvrz byla od shora dolů plná nachomítajících se lidiček všeho druhu: od podkoního, veškeré služebnictvo, až po statečné rytíře a naše přátelé. Celou neblahou záležitost zavinil poplach na rozkaz sira Grahama, který otočil sídlo vzhůru nohama v domění, že je uvnitř nepřítel a měl pravdu. Gunter, plánující nečekaný úder protivní-
kovi do zad se musel ztáhnout zpět, protože moment překvapení byl prokouknut.
Ve světnici zatím panovalo napjaté ticho. John Graham chodil po pokoji z jednoho konce na druhý, třímaje v levičce malý dalekohled (výdobytek zdejší společnosti), přitom lomil rukama, vrzal zubama a... Sakroval, nadával a současně přemýšlel, jak se vypořádat s problémem Genter Hemlin, který se je právě snažil napadnout. "To si do háje nemoh ten alemánskej idiot vybrat lepší dobu!? Načapal mě tu nepřipraveného a teď tu vymetá každou píď mého baráku!" cedil rychle slova mezi zuby, zatímco za dveřmi bujel nelítostný boj plný bolestí, smrtelného řevu,... Nic lepšího nemohli slyšet.
"Máš něco v plánu?"
"Jo".
"Tak co tedy navrhuješ?"
"Probít se s trochou štěstí do přízemí a rychlou zkratkou se dostat do podzemního labyrintu, mám tam totiž skvělou skrýš", pronesl větu zcela vítězoslavně.
"Doufejme, že jo".
"Pochybuješ?"
"Nejsem si jistá".
"Jestli si jsi jistá, tak se připrav vyrazit ven".
"Převezl´s mě".
"Jseš tedy připravena?"
"Jo!" a než se nadála, ocitli se na balkóně v bojující hradbě těl. "Kam teď?"
"Tudy dolů po schodech", odpověděl udýchaně, protože si razil cestu přes pošlapané mrtvoly a bojujícími skupinami vojáků; prorážel je, některé naboural a ty se sesypali dolů jako domino. Neminula je ani bika s gunterovými muži, John je sekal jako obilí připravené na žně. Nakonec díky mrštnosti a grahamovské síle se přes nepřátelské strany přece jen dostali do bezpečí temných stínů v rozích chodby.
"Doprava", ukázal , "drž se za mnou", poručil.
Zabočil s ní k nejbližším zpuchřelým dveřím a vyrazil je. Než se stačila Mary rozkoukat, zavlekl ji kamsi do černého koutu, odkud vedlo kluzké schodiště přímo do labyrintu. Také nevyhnutelně zavinily jejich bolestný pád přes drobné kotrmelce a divoké gymnastické pozice na pevnou zem.
"Máš to tu moc pěkné", zasyčela naštvaně, jakmile se porozhlédla kolem sebe.
"Co se ti nelíbí? Vždyť je to sklepení, tenhle labyrint. Tak proč se divíš?"
Celí bolaví se váleli uprostřed smrdutého mazlavého bláta. Vzduchem se nesla nelibá směsice nedýchatelných splašků, až se z nich Mary zvedal žaludek. Nebylo vidět téměř ani na krok. Zapálené volně se povalující louče zříte tady nečekaně a málokdy. Rozlehlou chodbou se neslo jakési vrnění a kdesi v dáli zněl nezřetelný ženský hlas a ustavičné odkapávání povrchové vody se stropu. Vlhké stěny se leskly příčinou nedaleko planoucích ohňů v hliněných koších, odkud se linul praskot topiva a někde poblíž byli umístěni hladoví uštěkaní psy, žádající o kus žvance. Nepřítel v sídle je jim lhostejný.
"Tohle je ta tvoje zkratka?"
"Máš lepší nápad?"
"Ne. Gunterovci jsou blízko?"
"Nevím, jak to mám sakra vědět?! v těch stopách se nevyznám. Je to tu udupané jak od stáda volů".
"A kde to vlastně jsme?"
"Seš natvrdlá nebo zapomětlivá? V labyrintu. Zdá se, že ti nedocházej poslední souvislosti. Myšlenka bloudí,
a nenachází žádný cíl. A to doupě je od nás několikset yardů".
"Seš si jistej?"
"Úplně ne, možná o něco víc,... Nepamatuju si to přesně, dlouho jsem tu nebyl".
"To je fajn" snažila se nedát najevo strach, a pak zmlkla. "Ticho! Nehýbej se!" John se na chvíli zastavil.
V dálce vodou a jiným bordelelm čvachtaly něčí kroky. Pomalu připravil meč k úderu a Mary vytáhla z opasku silnou dýku.
Neznámý, připraven k boji se postavil do obranné pozice. Musí počítat i s přesilou nepřátel. Posléze položil
napjatou kuš a s pocitem blaženosti zakroutil nevěřícně a zároveň pln překvapením hlavou.
"Ty jeden kreténe, víš, jak´s nás vylekal?" zahromoval John už se sklopeným mečem. "Jsem však rád, že ses k nám
přidal".
"Měl jsem ponětí, kde tě hledat".
"Co je to zač?" vpletla se ji do řeči.
"Přítel, půjde s námi", rozhodl se bez váhání John.
Mladík se jmenoval Ben Cobbs, pravá ruka sira, houževnatý hoch s krátkými černými vlasy, pod kuklou by ho mistr nepoznal. Vybral si ho proto, že se mu dalo věřit a svěřit úkoly, které by jiný na jeho místě odbyl.
"Aspoň vám budu krýt záda".
Sice se to Mary prazvlášť nelíbilo, ale na svého ochránce se mohla vždy spolehnout, ať už byl jakýkoliv.
Vydali se dál.
Opravdový labyrint propletených chodeb, věčné tmy a skrytých tajemství.
Zanedlouho unavená žena přestala vnímat svěr, kudy se ubírali. Každý kanál, chodba jí připadaly stejné. Bolely jí nohy a kručelo v břiše. Oba kamarádi si nadálku mezi sebou povídali, zatímco Mary sotva tahla nohy za sebou. Nakonec se přece jen na chvilku zastavili. Minuty utíkaly pomalu a pro naši trojici se zdály jako věčnost.
A pak...
Nenadálou souhrou náhod se vystavili k těsné blízkosti Guntera Hemlina. Oddělovala je od sebe jenom jedna
silná stěna. V naprostém tichu vyslechli jejich krátkou poradu.
"To se mi vůbec nelíbí", zaprotestovala šeptem.
"Je to výtečný řečník, bude se ti líbit", poznamenal John.
Hamlinovo vystoupení začalo.
"Chlapi, jak to, že se nám ztratil? Nemohl se přece vypařit jak pára nad hrncem?" zakrákal s tvrdým německým přízvukem. "Sledujeme ho celou dobu z války, nespustili jsme z něho oči. Co bylo příčinou, že nám zdrh i s tím klukem a holkou? Nebude daleko!" Potom rozkázal: "Zajatce bez milosti popravte, jsou nám k ničemu!"
Každý se na jeho rozkaz zhostil svého přiděleného úkolu. "Já tě dostanu - dřív nebo později", zahuhlal tentokrát pro sebe. Pak se hlasitě rozchechtal a ještě něco dodal.
Ale ani on nepěl krásou. Po stranách lebky se mu kroutily hnědé propocené vlasy a uprostřed se leskla hladká
pleš. Prasečí obličej byl na skráních zarostlý vousy (včetně bradky a kníru). Hranatá brada, vystouplé lícní
kosti - no prostě zjev.
"Slyšelas?"
"Vede divný řeči o létajícím korábu (to byla věc, kterou zaslechla pouze Mary). Pěkný nesmysl, vždyť přece nic takového neexistuje".
"Seš si tak jistá", promluvil John zase v hádankách, jako by před ní něco skrýval.
"Má moc pěkný baryton, probudil by jím i mrtvého".
"Je už takový".
"Bezva hrdlořez", ozval se Ben.
Skupinka se dala do pohybu. Na nesnesitelný puch si časem zvykli, a tudíž jim už nedělal takové potíže.
Za okamžik se dostali na rozcestí, bohužel poseté mrtvolami zabitých vojáků - Hemlinova poprava nepohodlných
nebo překážejících zajatců, kteří jim zpomalovali naplánovanou akci. Došlo ke krátkému boji: několika proti
přesile. Mrtví leželi zkrouceni ve všech různých polohách v agónii smrti. Jedni umírali pomalu, jiní rychle probodeni mečem. Z četných ran jim tekla krev, hnis, u někdteých i vnitřnosti z rozpáraných těl.
"To jsou převážně naši", poznamenal Graham zhnuseně, zklamaně. "Jdem pryč, smrdí to tu".
Mary s odporem odvrátila hlavu a dodala: "Jdem, taky nechci pod kytičky".
Pokračovali dál.
Ben prozatím mlčel jako hrob.
Zem se jim časem párkrát pod nohama lehce zachvěla.
"Neboj, to jsou jen vibrace mého útočiště, až tam si můžeš na kolize stěžovat", snažil se ji upokojit, " tohle je jen procházka růžovou zahradou".
Po stranách všude pulzovalo namodralé světlo, pro Mary další nevysvětlitelná směsice magie a kouzel. Ani si chudák neuvědomila, že už nečvachtá v blátě, ale že kráčí po hladké kovové podlaze, která je stejného materiálu jako stěny, jež z ji z obou stran obklopovaly.
Mary se najednou zastavila. Něco za jejími zády nenápadně zasyčelo. Vchodové dveře. Benem Cobbsem a Johnem Grahamem to ani nehlo. Mozek se jí naplnil černými myšlenkami, dokud se nevzpamatovala z nenadálého šoku a neporozhlédla se pozorně kolem sebe. Před očima se jí rozprostřela smaragdová místnost. Po stěnách blikala četná různobarevná světýlka a kdesi v pravém rohu byl ve zdi zabudován obraz s hvězdnou oblohou a vespodu panelu se pohybovaly věty, písmem, které se podobalo si tomu jejich s drobnými nepravidelnostmi a cizími slova, která nikdy neznala. Úplně vzadu se nacházely čtyři vejčité kóje se světlozeleným vnitřkem, ohraničeného ochrannou černou vrstvou.
"Tak, to je můj prozatimní domov", rozpřáhl John ruce.
"Nu, co dodat", zazněl najednou za nimi havraní hlas Guntera, doprovázeného obrněnou eskortou. "To ti neřekl,
že jsme z hvězd?" zakřenil se.
"Jo, je to pravda".
"Hezké shledání, ne?"
"Zavři kufr, kecá ti víko", odpověděl klidným, pohotovým hlasem John.
"Jo. Jen je tu o pár lidí navíc, než má být", zamířil na ně opovrženíhodným pohledem.
"Jednoho mám právě vyhlédnutého".
"Vážně Johne? Ani nepozdraví svého kamaráda", pokynul chlapcům, aby je obklíčili a sám se postavil do bojového postavení.
Boj začal.
Ben bojoval s vojáky jako o život. Mary si s dýkou nepočínala taky špatně. Dýka je přece to taky zbraň.
"To potřebuješ kamarádíčky proti nám třem?" vykryl další němcův výpad. "Asi se neumíš bít".
"Říká se tomu, drahý Grahame, strategie".
"Myslíš, že jseš dobrej učitel?" učinil další obranný zákrok. "Ne".
"Máš na pomoc robota".
"Občas je i umělák potřeba".
John uštědřil Gunterovi několik nepříjemných ran, které sok jentak vybral.
Mezitím se místností nesl opakovaný ženský hlas, který Mary zaslechla ještě tehdy, kdy se plahočili v temných chodbách.
"Prosím pozor, loď je připravena k odletu. Do vypršení času zbývá 10 minut".
"Bezva Johne, aspoň bude sranda".
"Odkdy miluješ adrenalin? Veškerou práci za tebe udělají přece vojáci".
"Některé věci si musí člověk vyřídit Johne sám". A souboj se vyhrotil na ostří nože.
Náhle sira Grahama ze zadu napadli gunterovi žoldnéři, zatímco jejich vůdce oddychoval a šetřil síly, aby se připravil k dalšímu boji. Ale náš hrdina se nedal a dva těžce zranil, s ostatními si hravě poradili Ben s Mary. Potom se rozlítil na vychytralého němce, který se pod údery Grahamova meče stěží bránil.
"Nouzová východ je nestabilní. Do vypršení času zbývá 2 minuty".
Ben s Mary nevnímali okolí. Při jednom střetu utrpěla žena zaranění. Čísi meč jí projel ramenem jako máslem a bolestí sesula se k zemi.
Avšak souboj Johna s Gunterem neznal hranic, Ben bojoval za dva, ačkoliv ho vojáci párkrát propíchli, nikoli však na nějaké slabé místo.
"Za chvíli bude Gunty konečná. Pět metrů".
"To je fakt, Johne".
Jakmile se Ben zbavil někokika dotírajících se chlapů, zraněnou Mary odvedl na ošetřevnu, kam se nikdo z bojujících neodvážil vkročit. "Neměj obavy, je to jako postel, usneš jako princezna. Stroj se postará, abys byla měla rameno v pořádku. Při cestě, kdy budeš spát ve hlubokém spánku se to určitě za tu dobu, co budem pryč, zacelí".
Mary nechtěla věřit, ale musela.
Zem se pozvolna chvěla. Ženský hlas skončil s odpočtem. Stabilita na lodi se  nedala vydržet. Tančili svůj taneček bez obecenstva, jež leželo v tratolišti krve. Oba byli na konci svých sil. Stačil náhodný výstřel, kopanec. Stabilita vykonala své. Jak loď stoupala atmosférou, Gunter Hemlin neudržel balanc a nejkratší cestou skončil s roztříštěnou hlavou v nejbližší větrací šachtě. John Graham ze zbytku všech sil se doplazil ke kryogenickému oddělení.
Za chvíli loď nabrala rychlost, proletěla vnější vrstvou atmosféry a zamířila si to do nekonečného temného oceánu zářivých hvězd.