Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seStále přede dveřmi
31. 01. 2008
0
0
464
Autor
jikrous
(Cestou k veterináři dala se mi dnes tahle stará pitomina zase do pohybu; takže něco se mění. Patová situace, zdá se, musí mít přece jen nějaké řešení. Stagnaci není možno protahovat do nekonečna. A nekonečno zas neprotáhnete během jediné minuty okapovou rourou. I když... zkusil to někdy někdo?)
Hlavně na sebe neupozorňovat, opakoval si v duchu a za chvíli už i nahlas. „Kristepane, co zas blbnu? Mám já tohle zapotřebí?“
To už vyloženě bědoval. Patou špičky a špičkou paty dotkl se prahu. Vzápětí zpanikařil, profackoval se, nakopal si prdel a prásknul před sebou dveřma. „Uf!“ ulevil si polohlasně.
„Co tady blbnou, mladej?“ ozval se udivený a lehce smirkovaný hlas ženy s úklidovým vozíkem. Karlík už ji znal, objevovala se pravidelně kolem čtvrté hodiny odpolední, aby zlikvidovala všechen ten svinčík, který na chodbě vytrousili procházející a zevlující návštěvníci. „Já nevím, jestli jsem tu správně,“ odvážil se hlesnout Karlík. „No, když si eště chvíli počkaj, tak to určitě zjistěj,“ ujistila ho bodře žena a jala se smýčit chodbu. „A kdyby snad náhodou ne v dohledný době, tak potom už určitě,“ dodala ještě a dál už se věnovala pouze své podlaze. „..kuju,“ chtělo se špitnout Karlíkovi, ale nevyšla z něj jediná hláska. Jen zaraženě přemítal a mlčel. Anebo zaraženě mlčel a přemítal? Čert aby se v tom vyznal a jestli on ano, tak náš Karlík tedy určitě ne.
„To se nám to zas vyvíjí,“ pomyslel si znechuceně. Co teď? Má to zkoušet znovu? Nebo si má počkat, nezkusí-li se něco samo. Tak nějak mimo toho všeho. Docela mimo rámec veškerého možného dění. Potřeboval na sebe nějak upozornit a nechtěl moc přitahovat pozornost. Možná by si měl líp prohlídnout ty dveře. Co kdyby na nich něco našel? Nějaký klíč, nějaké vodítko, škrábanec, stopu, štítek, něco.. něco jako.. Karlík se odvážil pozdvihnout zraky, které až dosud upíral zásadně jenom na podlahu a se zatajeným dechem opatrně stoupal pohledem po ušlechtilém leštěném dřevu od prahu výš. A výš. a ještě kousek. Až do úrovně svých ramen. A pak se, puzený nevyslovitelným úžasem, snad poprvé v životě zhluboka nadechl. A vydechl. A zase nadechl. Pohledem se vpíjel do mosazného štítku na dveřích, na kterém stálo gravírovaným písmem toto: KARLÍKOVY DVEŘE. „No to je teda gól!“ (No ano, Karlíku, to máš pravdu. To taky je. Jen aby nebyl vlastní.)