Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO Sněhurce, trpaslících... (Kapitola 7. a 8.)
02. 02. 2008
1
3
936
Autor
Petr Pivař
Trpaslíci zjistí, kdo má zachránit sněhurku. Osud Sněhurky nabírá rychlý spád.
Stateční zachránci Sněhurky se přestali hlásit. Nikdo další už nepřišel. Trpaslíky pohltila apatie. Dohodli se tedy, že někdo z nich zajde za vědmou. Kouzelná vědma by mohla vědět, kdo je ten pravý na záchranu Sněhurky. Los padl na Pinďu. A tak se vydal na cestu, listnatým údolím, až tam ke staré chýší, kde bydlí Tlustá vědma.
„Ťuky, ťuk,“ klepe trpaslík na mohutná dřevěná vrátka.
„Dále,“ ozve se hlasitý ženský hlas a trpaslík vchází. To co vidí, je ta největší žena na světě. Leží na posteli, na pravém boku a pozoruje roztomilého návštěvníka. Tlustá vědma byla snad ještě tlustější, než se o ní povídalo. Málokdo ale věděl, že je nymfomanka a když uviděla roztomilého trpaslíka, ihned se jí hormony začaly valit do hlavy.
„Vím na co teď myslíš.“ ostatně jak by to mohla nevědět, když je vědmou. „Že tohle to tady jsou ty největší dudy, cos kdy spatřil. Nejsem žádná průměrná žena. Mám ráda sex a nebojím se to přiznat.“
Ohromně tlustá stehna obtékal tuk a když vědma zakašlala, tak na svém těle rozhýbala tukové vlnobití. Pinďa nic nechápal, stál jako přimražený a na sucho polykal.
Vědma pokračovala: „Už jsi někdy zaparkoval jízdní kolo v hangáru. Už jsi někdy strkal párátko do jícnu sopky.“
„Co prosím?“ zeptal se zděšeně Pinďa.
Vědma se zakousla do kuřecího stehýnka. „To nic, prostě jenom tak žertuji. Cítíš se dobře?“
„Ani ne,“ řekl Pinďa tichým hláskem, skoro jakoby se měl rozbrečet. „To bude asi omyl.“
„Cože, ty bys mě omyl?“
„Né, totiž já jsem vás přišel požádat, jestli byste se nepodívala, do křišťálové koule, na Sněhurku“
„Cože, mám se ti podívat na tvé koule a pak si to zajdeme rozdat na Sněhovou hůrku? Potím se, celá z tebe hořím,“ řekla vědma a rozkašlala se, až se na jejím těle rozpoutalo živočišné vlnobití.
Trpaslík úplně zezelenal. Udělalo se mu docela nevolno. Pustil se do vysvětlování, že Sněhurka je ve světě lidí a že by chtěl zjistit, jak se jí daří a kdo by byl nejlepší pro její záchranu.
„Do říše lidí nevidím, takže s tím ti nemohu pomoci. Ale kdo Sněhurku zachrání, to ti mohu říct. Ale něco za něco,“ řekla vědma a roztáhla nohy od sebe.
Pinďa nemeškal. Co by neudělal pro záchranu Sněhurky. Vysvlékl se do naha a vyšplhal se na postel vědmy. Ukazuje na své přirození, se omlouval: „Drak mi ho spálil.“
Vědma se zasmála, svou obří paží chytla Pinďu za nohy a hlavou napřed si ho nacpala celého do pochvy. A jezdila s ním dovnitř a ven, dokud nedosáhla orgasmu. Pinďa byl také zcela vzrušen a nasycen feromony. Úplně z toho celej zvlhl. Něco takového ještě nezažil. Dočista se do ní zamiloval. Láska kvete v jakékoliv velikosti.
„Pinďa se vrací!,“ křičel největší trpaslík.
Pinďa byl evidentně mimo. Už zdálky bylo slyšet jeho poetické: „O lásce šeptal tichý mech, kvetoucí strom pěl růži žel, jsem zamilován bohudík, nikoliv jen bohužel.“
Na zádech nesl velký pantofel, jako mraveneček velký list. Stín pantofle padal Pinďovi do tváří, které byly samou láskou červené.
„Šmajrá, co to z něj udělala, dyť je z něho dočista podpantoflák,“ hrozil se nejmenší trpaslík.
„Muž má touhu rozsévače, žena má veliký klín,“ blábolil zase Pinďa.
Trpaslíci se obořili na svého čerstvě zamilovaného druha: „Tak povídej, ty podpantofláku, co se u vědmy dělo. Netvař s tak přiblble! Kdo teda dokáže zachránit Sněhurku?“
Pinďa zářil, jako kdyby ho potkalo to nejlepší v životě. „Tím správným zachráncem Sněhurky, má být princ Petr. Ten pantofel, který tady celou cestu táhnu na zádech, ho má k ní dovést. Princ Petr sem zabloudí za týden. Na cestu ho musíme dostat léčkou.“
Trpaslíci se pak ještě dlouho zamilovanému smáli. Jenom měsíc, který se právě vyhoupl na noční oblohu, mu rozuměl. Moudrý dub ševelil v nočním větříku a radoval se, ze svých nových větví, které mu narostly. Jenom luční světýlko bylo na větvi z toho, že se mohl docela malý trpaslík zamilovat do velké tlusté vědmy.
Kapitola osmá – Blahobyt, Heroin a bída.
Už jsou tomu dva měsíce co se Kundelius se Sněhurkou seznámil před jednou restaurací a ještě spolu neměli žádný sex. Sněhurce se mafián nelíbí. Je moc tlustý a hrubý. Na ni sice ne, ale Sněhurka jej bere jen jako dalšího kamaráda. Mafián si sice udržuje stálou naději, že si ho Sněhurka zamiluje, když ne pro jeho osobitost, tak alespoň pro jeho moc a peníze. Avšak to nehrozí. Sněhurka je slušné děvče, jako z pohádky. Hlídá si své panenství, pro svého budoucího chotě a věří na lásku. Snad jen pohádková bytost může v tomhle světě ještě věřit na lásku. Stará teta jí říkávala, že až jí do života vstoupí láska, až uvidí toho pravého muže, tak to pozná. Řekla jí také, že nejlepším rádcem v lásce je sama láska a že jenom muž a žena dohromady, vytvářejí skutečného člověka. Sněhurka tetu a její fantastická vyprávění o lásce, vždy velmi ráda a pozorně poslouchala, přestože z toho ještě neměla rozum. Nyní je už dospělá. Věděla, že Kundelius není ten pravý a že vůči němu vlastně nic necítí. Zahrnuje ji sice přepychem, splní ji, co jí na očích vidí, ale jeho duše je i přesto velmi sobecká a jako muž není hoden toho, aby ho Sněhurka milovala. Už dva týdny bydlí Sněhurka u něj, zahrnuta penězi a hýčkána služebnictvem pána domu. Každý den si může přivonět k čerstvým květinám. Tu jí přinese kytici růží, hned zase vzácné orchideje. Sněhurka má však nejraději Sněženky, ty se ovšem špatně shání.
Za tu dobu, co bydlí Sněhurka u něj, zvykla si docela na přepych. Naučila se slušně ovládat všechny domácí spotřebiče a ráda se všech vyptává, co jak funguje.
„Ale to není podstatné dráha,“ odvětí vždy Kundelius. „Pojď, vezmeš si léky.“
Sněhurka má ráda ty stavy mimo realitu. Ani ji na mysl nepřijde, že by mohla v pohádkovém světě chybět. Neuvědomuje si, že už není sama sebou, že už není lehká jako sněhová vločka, ale váží nyní jako běžná žena. Heroin stravuje postupně její duši. Do tváře se jí vpíjí nezdravá barva.
Každý večer bere Sněhurku někam na večeři do nejrůznějších restaurací. Tento podivný pár, je možné vidět na nejrůznějších místech města i světa. Kráska a velké zvíře - drogový král.
Potácející se krásná panna s vkusně oblečeným postarším pánem po boku, kráčí po vyleštěné dlažbě a doprovází je dva mohutní osobní strážci.
Onehdy, když šli do hotelu Hilton na večeři, vylezli všichni z dlouhé limuzíny. Sněhurka dala svou ruku v rámě Kundelia a vyšli směrem k hotelu. Mohutní chlapíci s černými brýlemi v tmavém obleku, pozorují bedlivě okolí, aby byli schopni včas zabránit potížím, či narušení zábavy.
Sněhurka se směje. Norkový kožich ladí k jejím vlasům plavovlásky.
„Je opravdu božská,“ povídá jedna gorila druhé. Strážci si však nevšimli osoby v postranní uličce. „Sněhurko uteč. Kundelius je vrah a podvodník. Toho číšníka dal zabít on,“ křičí osoba v postranní uličce. Sněhurce ztuhl úsměv na rtech. Nechápavě se podívala oním směrem. Kundelius se zamračil jako opravdový mafián. Ihned dává povel gorilám. Sněhurka poznává, v oné křičící osobě pankáče Honzu a ihned se odtrhává od mafiána. Stojí jako solný sloup, jen pozvolna ji dochází, co teď viděla. Zaznělo pár tlumených výstřelů. To právě dvě gorily, dostihly a vyřídily jednu nepohodlnou osobu. Mafián chytá Sněhurku za paži, ona se však vytrhává z jeho sevření a utíká do postranní uličky. Dva osobní strážci, co právě zabili jejího přítele Honzu, zachytávají Sněhurku, která běží k němu. Mladík má dva průstřely plic. Dvě ohavné dírky v hrudníku, ze kterých zurčí krev a vychází kouř – poslední joint Marihuany. Sněhurka omdlela. Jeden ze dvou strážců ji nese v náručí, kvapně k limuzíně. Kundelius vyšiluje. Bouchají dveře u aut a limuzína se zapištěním prokluzujících pneumatik opouští tohle místo.
Temná krev teče špinavou tmavou ulicí, okolo popelnic a kartónových krabic, ledabyle naskládaných na sebe. Začíná pršet. Staré činžáky jsou zase jednou němými svědky hrůzného činu. Voda kape dolů, z děravých okapů, mísí se s krví a končí v kanále. Vlhký chlad, vkrádá se Honzovi do číra. To jen přichází smrt. V temné a velmi tiché uličce velkoměsta, našla si smrt obyčejného kluka z ulice. Kluka, který nikoho neměl. Žil v chudobě, ze dne na den v jednom velkoměstě, aby jednou v něm našel i svou smrt. A nad studenými baráky a četnými ulicemi a uličkami, vytvořil se mlžný opar. Pršelo dlouho na toto město se šlapkami, taxikáři a zkorumpovanými policisty, až by se zdálo, že voda nakonec všechnu tu špínu smyje. Ale kdo by tomu věřil?
Ze Sněhurky se stal nepohodlný svědek. Mafián miloval Sněhurčinu krásu, ale nenáviděl její duši.
Nevěděl co má dělat. Rozhodl se tedy, že si s ní promluví. Skřípot dveří, probudil Sněhurku. Byla ještě pořád nadopovaná. Marně si mafián namlouval, že Sněhurka zapomene co se přihodilo včerejší večer, když ji ihned po příjezdu nadopuje heroinem. Ležela na posteli a bez výrazu civěla na právě vcházejícího vraha. Zastavil se a chvíli ji pozoroval. Sněhurka se prudce zvedla s postele a vrazila Kundeliusovi facku.
„Vrahu! Z celé hloubi své duše tě nenávidím, jak můžeš v noci spát, se svým svědomím, nenávidím tě, vole,“ vpálila Sněhurka krutou pravdu mafiánovy do tváře, celkem halasně. Ještě ji bolel ret od včerejška. Dostala od svého pána menší výprask. Kundelius tuto větu slyšet nechtěl. A tak pěst jeho levice přiletěla Sněhurce na tvář. Sněhurka se skátila na postel a tiše vzlykala.
Kundelius se škaredě zašklebil. „Dal jsem ti bohatství a ty mě nic. Ode dneška budeš litovat, že si se kdy narodila, čubko!“
„Nebýt milován, to je smůla Pavle, ale neumět milovat, to je tragedie, vole,“ pronesla Sněhurka za vydatného pláče.
Ing. Pavel Kundelius kvapně odešel. Zabouchl za sebou kovové dveře a uzamkl je na několik západů. Sněhurka si tímto podepsala rozsudek strašlivé smrti. Měla být odvezena do jednoho z městských nevěstinců a spolu s Ukrajinkami, či Polkami pokaždé podržet mužskému chtíči a vydělávat tak peníze rozsáhlé sítě mafie. Zdá se, že velmi smutný osud potkal Sněhurku.