Princezna a Jakub od Sedmi dubů

Předem se omlouvám všem, kterým budou do očí být, mnou neodhalené hrubky.

A teď se hezky usaďte, dejte si něco dobrého a přečtěte si pohádku…

Princezna a Jakub od Sedmi dubů 

  Je tomu už hodně dávno, co v roubené chaloupce u Sedmi dubů žil chlapec jménem Jakub se svými starými rodiči. Když Jakub dospěl a zanedlouho měl slavit 20 let, matka i otec mu krátce po sobě zemřeli. Neměl už nikoho, na koho by se mohl obrátit s prosbou o pomoc či radu. Široko daleko žádné jiné stavení nebylo, tak ho samota brzy začala tížit. Jedinou jeho útěchou byly nedělní nákupy, jednou za měsíc, na městském trhu, kam chodil pro potřebné věci. Ale tvrdě našetřené peníze od rodičů  se mu brzy z kapes vykoulely. Tak se musel  rozhodnout co dál podniknout. Nejprve prodal pár slepic s kohoutem, pak kozu  s kůzletem. Nakonec s těžkým srdcem odváděl na nedělní trh poslední zvíře, otcova koně Vichra.

    Jak tak jel s hlavou svěšenou těžkým svědomím, najednou se před ním zjeví stařec v otrhaném špinavém kabátě. Jakub se velice lekl, to se ví! Tu mu stařík povídá chraplavým hlasem: ,,Dobrý muži jdu z daleka a ještě dál půjdu. Buď tak hodný, cestu mně ulehči, svez  mé unavené tělo na tvém koni do města.“ Chlapec se podivil mužově přání. Pak však slezl z koně a pomohl  neznámému na koňský hřbet. Po dlouhé době konečně dojeli až do samého města, kde bylo neobyčejně mnoho lidí i povyku. Jakmile mužík slezl z Vichra, uctivě Jakubovi děkoval. ,,Velmi jsi mi pomohl. Zato teď i já pomohu tobě.“ Jakub sice netušil, jak by mu mohl pomoci, nicméně byl zvědav.. S očekáváním v očích pohlédl muži do tváře. ,,Běž prodat svého koně nedaleko tamtoho stánku s drahými látkami. Nebudeš litovat!“ Než stačil Jakub odpovědět, muž se zničehonic někam vytratil.

    Mládenec se ještě chvíli rozhlížel,  potom si šel stoupnout na určené místo. Žena u stánku s látkami se s ním hned  pustila do řeči. Nakonec mu prozradila i to, že dnes k ní přijde vybrat zboží i princezna, protože se chystá ples na oslavu králových narozenin. Jen ona má ty nejdrahocennější látky v celém kraji. K Jakubovi mezitím chodili vážní kupci i čumilové obhlížet jeho statného koně. Žádná nabídka ovšem nebyla taková, aby milého koníka prodal. Když už se blížilo odpoledne, Jakub si zoufal že Vichra za rozumnou cenu neprodá.

Pomalu s trpkostí v hrdle svoloval k obchodu s  přihrbeným sedlákem z vedlejší vesnice. Leč náhle se lidé začali zhluboka uklánět, muži sundávat klobouky, prostě všechno ztichlo! Blížila se totiž překrásná princezna v bledě modrých šatech se stříbrným páskem kolem útlého pasu, s botičkami jak z cukrkandlu, třemi obtloustlými dvorními dámami a jedním kulhavým úlisným sluhou. Rezavé kudrnaté dlouhé vlasy ji lemovaly bledou  tvář, rudé rtíky vyzývaly k políbení. Dojem jen trochu kazil o něco větší nos než je zvykem, avšak na celkové kráse ji to ani trochu neubralo. Hluboké zelené kočičí oči ulpěly nejprve na Jakubovi, poté se dívka se začervenáním odvrátila k veselé prodavačce s látkami. Dlouho vybírala mezi krásnými kusy hedvábných orientálních látek, radila se se všemi ženami okolo. Jakmile si konečně vybrala to nejkrásnější z celého pultu, vložila sluhovy do rukou ohromný balík. Jakub od té krásky ani nemohl odtrhnout oči. Přistoupila  k němu, líbezně se na něj usmála, znalecky začala obcházet okolo koně. ,, Toho koně koupím. Za kolik jej nabízíš?“ Jakub strnul ,, Má paní. Kůň je dobrý, ne však, promiňte mi to, pro princezničku.“ Načež smutně sklopil oči. ,, Nevím, proč by pro mě nebyl dost dobrý! Dám ti za něj 200 zlatých. Platí?“ nabídla Jakubovy ruku. Lidé okolo nevěřícně vydechli. Když Jakub hned neodpověděl, překvapeně zvolala ,, Je ti to snad málo?“ ,,Ne ne paní. Ovšem nabídku přijímám.“ Hlesl Jakub.

,,Musíš mi ho ale odvést na zámek. Otec ti za něj vyplatí dohodnutou sumu.“Tak tedy šli. Jak došli na zámek, princezna ho odvedla k panu králi. Jen mu šeptala chvíli do ouška a už tatíček mávl na lokaje, jenž donesl z královské pokladnice naditý vak plný zlatých peněz. ,,200 zlatých je hodně. Pokud si to však Violka tolik přeje. Budiž.“ Jakub se poklonil. Měl se k odchodu. Vtom král hlasitě zvolal ,, Poslyš chlapče. Umíš dobře zacházet s koňmi?“ Jakub přitakal. ,,Ano. To umím. Otec mě učil.“ ,, Tak tedy nechceš pracovat v královské maštali?  Starý podkoní nedávno zemřel a doposud se nám za něj nepodařilo sehnat náhradu.“  Bylo dojednáno. Ale ještě předtím než se Jakub zabydlel na zámku, jel naposledy  k domovu, rozloučit se s rodnou chaloupkou, okolní krajinou a hlavně se sedmi duby, které jakoby k němu promlouvaly.

V tu chvíli mu bylo nesmírně těžko u srdce. Druhý den se s posledním bolestivým ohlédnutím vydal vstříc novému osudu.

    Jakub pracoval s chutí ve službě u krále a po krátké době ho koně měli rádi stejně upřímně, jako on je. Brzy se spřátelil i s princeznou Violou, jež si ho velice oblíbila. Často se spolu scházeli, až si o těch dvou hrdličkách začali lidé vyprávět. Králi se  to pochopitelně moc nezamlouvalo, jeho dcera a obyčejný podkoní, ale měl Jakuba rád pro jeho bystrou hlavu i šikovné ruce. Mládenec byl na zámku šťastný. Našel si zde lásku, práci, nový domov. Violka pro něj byla ta nejmilejší na světě.

Každého večera po setmění spolu na besídce v parku přemýšleli o budoucnosti, rozmlouvali o všem možném a Viola jej zasvěcovala do tajemství hvězd.

    Pak již přišel podzim. Jednoho dne si Jakub vyjel na Vichrovi k řece. Bylo svěží zářijové ráno, barevné listí se snášelo pomalu k zemi, nesmělé sluneční paprsky se protahovaly skrze prořídlé větve vzrostlých stromů. U řeky seskočil ze sedla a zahleděl se do dáli. V tu chvíli se Vichr otočil, cvalem se pustil po proudu řeky až mu kaménky odlétaly od kopyt. Jakub se za splašeným koněm rozběhl. Po 15 minutách usilovného běhu ho dostihl u jakési staré vrby, jak si spokojeně pase čerstvou trávu. Jakub si zhluboka oddychl. ,, Ty hlupáčku. Co tě to jen popadlo?“ úlevou se mu opřel o krk. Najednou uslyšel silný dětský křik, jakoby všechny dítka světa volali a pomoc. Zmateně se rozhlédl, ale nikoho neviděl, ať se díval kamkoliv.

Křik však sílil. Najednou jako v mátohách viděl v nejsilnějším proudu řeky sedm malých tonoucích se dětí. Nerozmýšlel se ani chvíli. Skočil do ledové vody tmavé řeky. Ale co to? Nikde nikdo není! Sám Jakub se snad utopí. Silný proud ho odnáší pryč a on se zmítá ve smrtelném souboji.

Řeka však byla milostivá. Vyhodila mladého chlapce po několika metrech na kamenitý břeh.

Jakub neuvěřil svému štěstí ani když už vykašlával vodu na souši. Jen co se trochu dal dohromady, přemýšlel, jestli snad neblázní. Slyšel opět hrůzný dětský křik. Vyděšeně se otočil. V plamenech šlehajících až k nebesům viděl opět sedm malých bezbranných dětí. Opět se k nim neohroženě rozběhl, ale tentokrát s náznakem strachu. Když si popálil ruce a tváře, po ohni nebylo ani památky.

S vyčerpáním si chladil ruce a tváře v teď již klidné řece.

Život na zámku nebyl nejlehčí, ale rok Jakubovi uběhl jako voda. Jeho láska s Violkou rozkvétala do stále hezčích květů, škoda jen, že nad nimi visel mrak Violiných 21 narozenin, kdy se měl konat ples spojený s výběrem ženicha.

Pár dní před ním si spolu vyšli na procházku do zámeckého parku. Byli bezstarostní a zahráli si hru na schovávanou. Zrovna když pikal Jakub, nemohl princezničku vůbec nikde najít. Volal, hledal a začal mít o svou milou strach. Tu stanul u hluboké propasti, které si nikdy dříve nevšiml. Na dně byla vystrašená Viola. Volala na Jakuba, ale ten ji vůbec nerozuměl. Tu se mu zjevil před očima zlatý drak a hlubokým hlasem pravil ,, Svou Violu zachráníš před jistou smrtí jen tak, že půjdeš do propasti místo ní. Pamatuj ale, že živ již nevyjdeš! Jsi ochoten vyměnit svůj život za její?“ Při jeho slovech trnul Jakub hrůzou. Věděl že nechce Violu ztratit, a že je ochoten jít na smrt místo ní, přesto ho však píchlo u srdce při pomyšlení, že už asi neuvidí slunce a všechno, co měl na světě rád. Jak přemýšlel, propast se pomalu uzavírala. ,,Tak co Jakube. Jak ses rozhodl?“ zlatý drak ho vtáhl zpět do děje.

 ,,Nevím proč to tak je, řekl pln smutku Jakub,avšak vím, že osudu ať už zlému nebo dobrému se nemohu vyhnout. Přeji si, aby Viola dál žila a já šel na smrt místo ní.“

 ,,Opravdu? Nechceš se rozmyslet? Co když by tě Viola zklamala, tím, jak by později žila?“ ,,Ne v žádném případě. I když by mě měla Viola zradit, tak radši zradu, nežli její smrt...“

Jen to dořekl, už stála Viola vedle něj. Před nimi stál ohromný zlatý drak, z modrého nebe se snášely rudé blesky! Drak promluvil opět lidským hlasem ,, Jakube ten stařec, jehož jsi na svém koni vezl do dalekého města a prokázal tím své dobré srdce i nesobeckost jsem byl  já. Svou neskutečnou odvahu jsi dokázal při záchraně dětí z vody a ohně. Teď si pamatuj, že nic není takové jak se může někdy zdát. (Nyní si Jakub sáhl nevědomky na tehdy popálené tváře.) Nakonec jsi byl ochoten pro svou lásku obětovat to nejcennější, svůj život. Inu Jakube zasloužil sis svou odvahou, dobrotou,, nezištností něco, co tví rodiče s bratry před lety ztratili. Nechali si oči zaslepit bohatstvím, chamtivostí, zlobou. Za trest jsem jim nechal jejich bohaté království co měli, zmizet pod mořským dnem. Tvé nehodné, zkažené bratry jsem proměnil ve statné duby, rodiče zanechal v bídě v cizím kraji. Tobě nyní dám šanci poznat  lepší život. Měj však navždy na paměti, že vše kromě čisté lásky je pomíjivé. Varuji tě, nenechej se zaslepit tak, jako tví bližní. Sic navždy země tvých předků zmizí tam, odkud nyní povstane a ty sám se odsoudíš k záhubě. Ty Violo buď svému muži dobrou oddanou ženou. Zaslouží si to.“  Nato zlatý drak po nejsilnějším rudém blesku snesl z nebe sedm silných dubů, které se proměnily v sedm mužů, jakmile se dotkly země a nenávratně zmizel. Všichni byli strnulí úžasem. Pak však počáteční bázeň opadla.. Měli si přece tolik co vyprávět!

    Jak se vše starý král dozvěděl, oběma mladým lidem požehnal a dal vystrojit obrovskou svatbu. Po všem tom veselí se Jakub s Violou vydali na cestu do nového království i se všemi sedmi bratry, věnem a doprovodem od Violina otce. Jakub se stal ve své zemi moudrým králem a žili s Violou až do smrti v míru a lásce. Na památku této události dali lidé vystavit pomník symbolizující ponořenou zemi s vysokou hradní věží a dodnes se v tom kraji vypráví legenda o té velké lásce a odvaze.