Prodavač v trafice

Jako bych se hodiny topil ve vlažné vodě… Jako bych celý večer tancoval ten samý krok. Tak nudná je má práce. Tolik nudná a tolik nedůležitá. Kdybych to tu teď zavřel, tak se nikdo nezhroutí. Kariéra, slovo, které znám jen z vyprávění. Ale co na tom, že žiju jen napůl, důležité je, že stále žiju. Nemůžete se na mě ovšem zlobit, když za pultem, v teplé své malé trafiky zavřu oko, zavřu druhé a na chvilku, na letmý okamžik si zdřímnu, zapluji do mnohem hezčího světa, než je ten váš. Do světa, kde je možné všechno. Probudí mě až drsně reálný monotónní zvuk policejní sirény nebo něčeho podbně nepříjemného.

Tentokrát je to lepší, uslyším něžný dívčí hlas. Okamžitě se probudím.

„Dobrý den,“ promlouvá ke mně. Stojí přede mnou, s rukama podél těla. Tváří se jako anděl, dokonce tak trochu i vypadá. Usmívá se, mezi lehce narudlými rty se třpytí lesk jejích bílých dětských zubů. Kouká na mě, plna očekávání, očima, zpod silně nalíčených řas.

„Jedny lehký Marlborka, prosím.“ Mluví čistě a jasně, ale v jejích slovech je mnohem méně nevinnosti, než v její bílé tvářičce. Je si jistá sama sebou, je si jistá, že teď sáhnu do regálu, nad kterým visí cedule: Osobám mladším 18ti let je prodej tabákových výrobků zakázán. Je si tolik jistá, že nezaváhám a nezeptám se na nic, například na její věk nebo občanku, stojí a tváří se naprosto klidně.

V hlavě se mi míhá tisíce obrázků. Mléčně bílá ruka té slečny, s růžovým oprýskaným lakem na nehty, držící zapálenou cigaretu značky Marlboro. Úsměv, záře jejích zubů, kterou zakryje cigaretou, přitisknutou k dolnímu mladistvému rtu. Dlouhé černé řasy, ztrácející se v namodralém kouři.

Zatímco sahám do regálu, nedbající ceduli nad ním, přemýšlím, jestli to děvče vypadá stejně kouzelně i při zapalování a prvního šluku z cigarety. Tiše a tajně tipuji její věk. Čtrnáct? Patnáct? Začínám se bát policie a pod vlivem strachu mě napadá i sedmnáct, možná osmnáct, není to nemožné… Přemýšlím, jestli bych měl. Dotýkám se průhledného igelitového obalu, který skrývá papírovou krabičku a v ní dětem zakázanou látku. Mohl bych říct ne. Mohl bych se teď otočit, zatvářit se podezíravě a vážně se na tu občanku zeptat, vlastně bych měl, je to má povinnost. Ale copak můžu odmítnout? Můžu, ale ne anděly.

Už natahuje ruku, už nemůžu uhnout. Může jí být osmnáct, co by ne… Ty šaty, ten dospělý výraz ve tváři, musí jí být víc, než jsem tipoval… Pokládá peníze na stůl, usmívá se a odchází pryč.

Ne, ještě není dospělá. Mohla by to být tvá dcera, pitomče.