Vdova mezi blesky

Kdyby se udílely Oscary za nejlepší herecký výkon mimo kameru, vyhrála bych.

Tisíce natažených rukou, hladových očí a neustálý záblesk fotoaparátu. Nechoďte na mě se slovem „celebrita“, sami nevíte, co to slovo znamená. Neptejte se, stejně vás nezajímá, co řeknu. Sami nevíte, proč tu jste. Nejdřív jen letmý dotek ruky nějakého reportéra, potom smršť natahujících se dlaní držící kapesníky. Uslzené tváře mladých dívek a cedule se sentimentálními klišé hodných náctiletých filmových fanynek. Už vypněte ty blesky.

Slovo. A další. Lítá sem a tam, jedno přes druhé. Ptají se, čekají, ale já jim nedám, co chtějí. Tvářím se jinak, než bych chtěla. Lžu. Nebo nelžu, jsem přece herečka. Hraju roli ženy, té, co se jí zabil manžel, ale tváří se klidně, jak se od ní očekává.

Mikrofony, kamery a podobná senzace všude kolem. Sežerte mě, paparazzi, vychutnejte si manželovu smrt, jak to dovedou krysy s mrtvolou. Předstírejte zájem, nakapejte si slzy do očí, abyste mě přesvědčili. Víte vůbec, jak se ten člověk jmenoval nebo vám to šéf zapomněl říct? Pro koho děláte? Seriózní filmový magazín nebo laciný bulvár? Není to v tuhle chvíli jedno?

Děkuju, že jste přišli, teď budu zase chvíli mluvit já, dovolíte? Všichni si zapnuli diktafony? Máte namířenou kameru, baterky ve foťáku? Tady máte, sama se neposlouchám, nemám důvod. Jsou to jen slova, jen chatrný model toho, co teď cítím. Ale není to jedno? Stejně vám zaplatí…