Sněží, aneb život jedné vločky

Ten den bylo opravdu krásně. Všechno bylo pokryté blyštivým bílým sněhem a vychutnávalo si svůj zimní spánek. Venku pěkně mrzlo a studený vítr slabě foukal. Prostě den přímo stvořený pro sněhovou vánici. Nad krajinou se začaly hromadit mraky. Já jsem byla v jednom z nich. V,,mém´´ mraku jsem však nebyla sama. Společně se mnou tam bylo spusta dalších kapiček, které se stejně jako já, za tu dlouhou dobu co mrak létal po obloze, krásně zvětšily a vyrostly. Některé kapky byly velice přátelské jiné se naopak ostatních stranily nebo byly nepřátelské. I přesto jsem však brzy měla spostu kamarádek. V mraku jsme putovaly už poměrně dlouho a za tu dobu jsme si zvykly, že se mrak stále hýbe. V poslední době se však začalo dít něco velice zvláštního. Mrak se začal zvětšovat, těžknout, zpomalovat a pak jsme viděly další a další mraky. Všechny jsme byly napjaté z toho co se bude dít. Najednou se k sobě mraky přiblížily tak až do sebe narazily a v tu chvíli se mrak otevřel. A já začala padat spolu s ostatními dolů do neznáma. Byl to nádherný pocit. Cítila jsem se tak svobodně, ale pak ten pocit přešel v ještě krásnější. To proto, že jsem začala chladem kolem mrznou a měnit se. Stala se ze mně nádherná, veliká sněhová vločka. Pak jsem se zadívala dolů. Už jsem nebyla tak vysoko a pode mnou se začala rýsovat překrásná bílá krajina. Všude tam dole bylo spousta nádherných věcí, které jsem neznala. I když přece jen se mi některé předměty zdály povědomé a od některých jsem znala i pojmenování . Padala jsem stále níž a níž. Potom jsem ji uviděla. Stála tam mezi stromy na cestičce a do dlaní chytala vločky. Vypadala tak nevinně. Však to taky byla malá holčička. Vločky jí dopadaly na rukavice, na bundu, na její barevnou šálu, na červená líčka, studené od mrazu, ale jí to nevadilo. Spíš jí to těšilo. Zatoužila jsem také dopadnout do jejich dlaní. Nevím jak mě to napadlo, ale začala jsem prosit vítr aby mě tam dopravil. Povedlo se. Vítr mou prosbu vyslyšel. Zafoukal směrem k holčičce. Nemohla jsem se dočkat toho kdy se tam ocitnu. Konečně jsem dopadla. Holčička se na mě usmála a řekla: ,,Jééé! Ty jsi, ale krásná vločka. Dneska je hezky viď? Mám moc ráda zimu, ale to ty určitě taky, že?‘‘ Bylo to krásné, ale všechno krásné jednou dříve či později skončí. V mém případě to bylo možná až moc brzo. Začala jsem se cítit divně. Pomalu mě obklopovalo teplo. Nechápala jsem to. Holčička se znovu usmála a s trochou smutku v hlase mi řekla sbohem. Rozpouštěla jsem se. Stávala se ze mně znovu kapka vody, která se vpíjela do teplých rukavic. Umírala jsem, ale zároveň jsem byla šťastná, že jsem poznala dívenku a kousek jejího světa, který i přes svou krutost byl nádherný.