Kassiel - černý anděl

Kassiel byla obyčejná dívka, sotva patnáctiletá. Zajímala se o magii, nadpřirozené jevy a podobné věci. Byla sice trochu morbidní a pesimistická a měla ráda temné věci, ale byla čestná a měla proto spoustu přátel, které měla velice ráda….., ale takhle to už být nemělo!

# # #

Sálem se nesl potlesk, který pařil účinkujícím na jevišti. Kassiel seděla mezi obecenstvem a také tleskala. Ten večer totiž v divadle vystupovali její přátelé a Kassiel se na ně přišla podívat. Své kamarády měla ráda nadevše na světě a udělala by pro ně cokoliv i přesto, že to mezi nimi vždy nebylo perfektní. I oni ji měli rádi a vážili si jí. Po představení za ní přišli. Kassiel vypadala šťastně, vesele a vyrovnaně jako vždy. Usmívala se na ně a gratulovala jim ke skvělému výkonu. Uvnitř se tak ale vůbec necítila. Kassiel chtěla brečet a křičet. Byla naštvaná a cítila smutek, zlost a nenávist. I když jim přála úspěch, v hloubi duše na ně žárlila. Ona totiž věděla, že nikdy nebude tak úspěšná jako oni. Věděla, že je k ničemu! Jen pro potěchu ostatních. I když měla jednu věc, kterou oni neměli. Skvělou rodinu, ale k čemu, když nikdy nic nedokáže tak jako oni?! Nikdy nebude úspěšná! Kassiel se s nimi spěšně rozloučila a rychlými kroky odkráčela domů. Když došla domů, z očí se jí začaly koulet slzy velké jako hrachy a bylo jich stále víc a víc. Kassiel už to nemohla vydržet, cítila tak velkou bolest. Vytáhla žiletku, kterou měla pečlivě schovanou tak, aby jí nikdo nenašel. Chvíli se dívala na ten malý lesknoucí se kovový předmět a pak bez dlouhého přemýšlení vyhrnula rukáv, přitiskla žiletku na rameno a……. řízla se. Jednou a pak podruhé a ještě jednou, byl to zvláštní, ale přitom tak krásný pocit. Udělala si tři jizvy, každou za jednoho ze svých přátel. Za Raven, Melisu a Chrise. To proto, aby při pohledu na ty jizvy byla silná a měla na paměti, co všechno musela a musí protrpět. Nakonec se řízla ještě jednou. Ta poslední jizva byla ze všech nejhlubší a protínala ostatní tři. Kassiel přestala plakat. Teď se cítila už mnohem lépe.
Krev se ještě chvíli linula ze čtyř jizev a pomalu zasychala. Pohled na čtyři čerstvé jizvy jí velice uklidňoval.

# # #

Pak šla Kassiel spát. Té noci se jí zdál podivný sen.
Sen tak živý a skutečný…. Byla na okraji lesa před nějakou vesnicí. V době dávno minulé. Na sobě měla černý saténový plášť, který byl celý promočený od deště. Kassiel šla mokrou a blátivou cestou dál do vesnice. Po chvíli viděla u cesty stát hostinec s názvem: ,,U Černé kočky.‘‘ Jelikož byla celá promočená, rozhodla se jít dovnitř a přespat tam. Vešla tedy dovnitř. Když vstoupila dovnitř, všichni se na ní se zájmem dívali. Ještě nikdy neviděli tak překrásný a úchvatný oděv. Kassiel se na ně podívala mrazivým pohledem a přistoupila k pultu. Řekla hostinskému: ,,Chtěla bych pokoj v nejvyšším poschodí!‘‘ ,,Ano jistě!‘‘ odvětil jí hostinský. ,,Kolik to bude stát?‘‘ ,,To se uvidí podle toho, jak dlouho zde zůstanete, madam.‘‘ ,,Dobrá, dobrá. Mohl byste mě tam zavést?‘‘ ,,Jistě. Pojďte za mnou, dovedu vás do vašeho pokoje.‘‘ Hostinský vzal klíče a lucernu a vydal se po dřevěných schodech nahoru. Kassiel ho následovala. Za chvíli stáli před velkými, tmavými dveřmi z mahagonu. ,,Tady je váš pokoj," řekl hostinský a odemkl dveře. Pak podal klíče Kassiel a odešel zpátky dolů, jak nejrychleji mu to jeho postava dovolila. Kassiel vešla do pokoje. Přímo naproti dveřím bylo veliké okno zatáhnuté sametovými záclonami v barvě červeného vína. Stejnou barvu měly i peřiny a veškeré potahy v pokoji. Nábytek byl vyroben ze stejného materiálu, jako byly dveře pokoje. Nakonec její oči spočinuly na velkém zrcadle, které stálo v jednom z rohů místnosti. Kassiel se postavila před zrcadlo a sundala si plášť, který byl sepnut rudou broží ve tvaru jakési květiny. Zjistila, že má křídla. Překrásná, velká, hedvábná, černá křídla. Na sobě měla černé vlající šaty. Na rukou a kolem pasu měla ovázané černé stužky. Její obuv tvořily vysoké temně červené boty. Vlasy měla rudé, sem tam s černým nádechem, a dlouhé až po pás.
Kassiel tomu nemohla uvěřit. Vypadala tak krásně a vznešeně. Měla z toho krásný pocit, tak krásný a vzrušující jako ještě nikdy předtím. Její sebevědomí i síla teď byly hodně velké. V tu chvíli věděla, že v tom zrcadle vidí to, kým ve skutečnosti je. Černým andělem.

# # #

,,Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!‘‘ Budík zazvonil a probudil Kassiel z toho překrásného snu. Bylo jí to líto, ale nemohla s tím nic dělat. Zbývalo jí jen čekat do večera a doufat, že sen bude pokračovat. A opravdu. Večer Kassiel usnula už po pár minutách a sen pokračoval dál. Tentokrát se procházela po vesnici. Pomalu se už stmívalo a den se chýlil ke konci, ale i přesto po ulicích pobíhaly děti a chodili lidé i na náměstí, kde byl přes den trh, ještě stále bylo pár obchodníků snažících se prodat své zboží. Kassiel šla pořád dál a dál, až došla skoro na druhý okraj vesnice. Tam stanula před jedním docela zchátralým domem a zaklepala. Dveře jí otevřel mladý a celkem i pohledný a sympatický muž. Věděla o něm téměř vše, ale on ji viděl poprvé v životě. ,,Vy jste Zelfar, že ano?‘‘ řekla Kassiel bez dlouhého rozmýšlení medovým hlasem. Muž se na ní trochu rozpačitě podíval a prohlédl si jí od hlavy až k patě a pak podezíravým a trochu zlostným tónem odpověděl: ,,Ano, máte pravdu, jsem Zelfar. Co ode mě chcete a kdo vůbec jste?!‘‘ ,,Vy jste alchymista a já bych potřebovala jednu takovou drobnost. Mohu dál? A k tomu, kdo že vlastně jsem, se vrátíme později, ano?‘‘ Při poslední větě se na něj významně podívala. Zelfar se mírně začervenal a začal být ještě rozpačitější a taky překvapený. Jak sakra ta ženská může vědět, že je alchymista?! Až na pár nejbližších přátel to nikdo neví, jelikož kdyby se to někdo dozvěděl, mohlo by to Zelfara stát život. Ostražitě se rozhlédl na všechny strany a pobídl Kassiel, aby vešla dovnitř. Rychle za ní zavřel dveře a znatelně si oddechl. ,,Jak to víte?! Kdo u všech všudy jste?!‘‘ Kassiel se potutelně usmála. Věděla, že Zelfara překvapí, že ví, čím se zabývá, když si tak bedlivě dává pozor, aby se to nikdo nedozvěděl. Se stále medovým tónem a klidem odpověděla. ,,To víte, mám své zdroje, o kterých vám ale teď nehodlám vykládat. Já jsem jen obyčejná cestovatelka a sháním lektvar mrazivých vod. Máte ho?‘‘ ,,Hmmmm,‘‘ zamyslel se a pak pokračoval: ,,musím se kouknout. Počkejte na mě zatím tady.‘‘ Ukázal místnost, odkud šlo světlo, a odešel na druhou stranu. Kassiel přikývla a vydala se směrem, kterým ji poslal. Vešla do celkem prostorného a útulného pokoje. V jednom rohu byl krb, ze kterého vycházelo světlo a taky od něj šlo příjemné teplo, dál byly v pokoji ještě nějaké kožešiny, stůl, židle, postel a pár dalších věcí. Taky tam bylo okno. Venku už byla tma a měsíc svítil na temně modré obloze. Kassiel si přisunula jednu ze židlí ke krbu a zadívala se do ohně. Dívala se, jak oheň vesele plápolá a sem tam vyskočí nějaká ta jiskra. ,,Našel jsem ho!‘‘ Ozval se za ní Zelfar. Trochu se vyděsila, ale hned to přešlo. Otočila se a vstala ze židle. Kousek před ní stál ve dveřích Zelfar a vítězoslavně držel v rukou středně velkou lahvičku, v níž se blyštila modro-bílá tekutina. Lehce se usmála. Vzala si od něj lahvičku, schovala ji a jako dík dala Zelfarovi letmý polibek na tvář. Ten tentokrát už zrudnul docela. ,,Ne…ne..nemáte zač.‘‘ vykoktal ze sebe. ,,Přála byste si ještě něco?‘‘ ,,Ano ještě jednu věc bych prosila.‘‘ Při těch slovech si sundala plášť a podívala se na Zelfara. Ten stál jako přikovaný, pusu dokořán a s úžasem hleděl na Kassiel. Vypadal tak vznešeně a přitom…. ,,Vy… Ty jsi…. černý anděl!" Vykřikl s hrůzou Zelfar, ale nebyl sto se pohnout. Nedokázal se odvrátit od tak nádherné bytosti. ,,Co tu děláš?! Copak ty jsi přišla….? Ne to NE!!!! To nesmíš! To přece nemůžeš! Prosím! Ne!‘‘ Zelfar už nemluvil klidně a vyrovnaně. Křičel a z jeho hlasu byla znát hrůza, která ho pohltila.
Kassiel sklopila hlavu povzdychla si a vytáhla katanu. ,,Ano proto jsem přišla. Musím to udělat. Odpusť mi.‘‘ Napřáhla se a rychlostí blesku se otočila kolem dokola. Zbraň zasvištěla vzduchem. Kassiel natáhla ruku vpřed a katana projela Zelfarovým tělem a hned se zase vrátila zpátky. Zelfar s bolestivým zasténáním dopadl na zem, tam téměř nehybně ležel a snažil se něco říct. V místě zásahu měl oblečení celé od krve. Podlaha se také pomalu barvila do ruda.
Kassiel otřela katanu dočista a dala si zpátky na své místo. Postoupila k Zelfarovi a sklonila se nad ním. Byl opravdu pohledný. Měl dlouhé blonďaté vlasy, které měl stále sepnuté do copu, bleděmodré oči, namodralé rty a pobledlou pleť, ohlašující jeho blížící se smrt. Stále se pokoušel něco říct, ale Kassiel ho zarazila. Sklonila se nad ním ještě víc a políbila ho, nikoli však na tvář. V tu chvíli Zelfar ožil! Kassiel se od něj v rychlosti odtáhla a poklekla. ,,Vítej, Nejvyšší!‘‘ prohlásila s pokorou. ,,I já vítám tebe, má nejmilejší ze všech,‘‘ odpověděl Zelfar. Hlas měl hluboký a temný. Jeho oči už nebyly modré, nyní byly červené a rudě plály. Už to nebyl Zelfar. Byl to někdo, kdo se na pár minut usadil v jeho těle. Ten někdo byl Lucifer. Nejvyšší z padlých andělů a nejvyšší démon. Vládce podzemí. ,,Teď mě bedlivě poslouchej! V tvé době se lidstvo blíží k zániku. A blíží se také velká bitva, v níž budou stát síly dobra a zla proti sobě. Pokud má vyhrát zlo, musí být válka rozpoutána co nejdříve. A to je tvůj úkol! Ty musíš otevřít brány zla a vpustit jeho síly do tvého světa, protože jen TY to dokážeš. Rozumíš?!‘‘ ,,Ano. Rozumím.‘‘ ,,Skvěle! A teď přistup blíž, musíme vykonat už jen jednu důležitou věc.‘‘ Lucifer v Zelfarově těle přistoupil ke Kassiel a vášnivě ji políbil.

# # #

Kassiel se náhle probudila. Posadila se a podívala na budík. Bylo teprve šest hodin, což se v sobotu považuje za docela brzo. Venku byla ještě tma, jelikož už byl podzim. Kassiel se cítila nějak divně, ne hůř, ale spíš lépe a taky silně. Něco se s ní stalo. Něco při tom…. polibku, jen ještě nevěděla, co to je. V hlavě ještě stále slyšela Luciferův hlas, viděla i Zelfarovu tvář a jeho dům. Na všechno si přesně vzpomínala, jako by se to opravdu stalo. Vůbec všechny ty ,,vzpomínky‘‘ nepůsobily dojmem, že by byly jen nějakým hloupým snem. To ji trochu děsilo, ale když se nad tím zamyslela, nebylo to až tak děsivé. Celý den chodila jako tělo bez duše, přemýšlela totiž nad svým ,,snem‘‘. Všechno jí padalo a nic jí nešlo. Její matka i otec se jí sice ptali, jestli jí něco není, ale ona jen mávla rukou, jakože o nic nejde. Na víc se jí už nevyptávali. Stejně by jim nemohla říct pravdu. K večeru se Kassiel chystala k Melise. Měli tam být i Raven s Chrisem, protože Melisa měla být na víkend doma sama bez rodičů. Jenže být sama doma se bála, a tak jim navrhla, aby k ní na víkend šli. ,,Vzzzzzz! Vzzzzzz!‘‘ zadrnčel mobil. Ohlašující, že Raven s Chrisem stojí před domem a čekají na Kassilienin příchod. Kassiel spěšně sebrala nachystané věci, klíče a taky mobil. Když vybíhala ze dveří, ještě za sebou volala oznámení rodičům, že odchází a vrátí se až v neděli po poledni. Ti na ni jen zavolali, že rozumí. Cestou k Melise toho moc nenamluvila a jen na otázky přitakávala. U Melisy se taky do řeči nedala, i když začala komunikovat s ostatními trochu víc. Takhle se Kassiel chovala do doby, než někoho zaslechla, jak navrhuje, aby dělali něco zábavného a zkusili třeba vyvolávat. To Kassiel probralo z jejího přemýšlení. Vyjeveně se dívala na všechny kolem. Doufala, že to, co slyšela, byl jen hloupý nápad, ale to nebyl. Mysleli to vážně. Opravdu vážně. Kassiel byla zděšená, sice těm vyprávěním o vyvolávání a příšerných věcech, které se psaly v přihlouplých dívčích časopisech zasílané ještě přihlouplejšími dívenkami, nevěřila, ale stejně, stát se může cokoliv. Pak si vzpomněla na svůj sen a strach jí opustil. ,,Tak fajn, jdem na to!‘‘ přisvědčila nakonec. Za pár minut měli všechno nachystané. Svíčky, desku s písmeny a čísly, skleničku a pár dalších věcí. Z Kassiel udělali medium. Zdálo se jim, že to tak bude nejlepší, ona se přece jen těmahle věcma zabývala. Začali tedy. Na poprvé se nedělo nic, tak to zkusili znovu ještě s větším nasazením. Za pár okamžiků jedna ze svíček zhasla, po ní druhá a třetí. Svítit zůstala už jen jedna, ale i její světlo začalo pomalu slábnout. Všichni se začali bát, pustili se a posunuli dozadu více ke zdi. Jen Kassiel zůstala sedět na místě. Cítila se jiná. Věděla, co se stalo. Nějakým nevysvětlitelným důvodem se v ní probudila síla černého anděla. Koukla na sebe přes rameno a viděla je tam. Opravdu tam byla. Dokonce je cítila. Mohla s nimi i pohnout. Její nádherná černá křídla byla skutečná. Najednou se zarazila. Uvědomila si totiž, že v místnosti není sama. Kousek od ní se u stěny krčili její přátelé a s posvátnou hrůzou na ni zírali. Nemohli tomu uvěřit. ,,Co se to s ní stalo,‘‘ zašeptal Chris svým kamarádkám, které se s ním krčily u stěny. ,,Já…já…já nevím!‘‘ řekla Raven a hlas se jí při tom zlomil do tenkého pískotu. ,,Vypadá jako…‘‘ ,,Anděl. Černý anděl!‘‘ s překvapením a s trochou strachu v hlase doplnila Raveninu větu Melisa, která se taky trochu v magii a podobných věcech vyznala. Nevěděla toho sice tolik co Kassiel, ale na poznání toho, že se z ní stal černý anděl, to stačilo. ,,Že mám pravdu?! TY JSI ČERNÝ ANDĚL! O tom není pochyb,‘‘ zavolala Melisa směrem ke Kassiel. Ta se na ní s krutým pohledem a zákeřným úsměvem podívala a řekla jí: ,,Bravo! Jde vidět, že zas tak hloupá nejsi. JSEM ČERNÝ ANDĚL! A víš ty, co takový černý anděl jako já dělá? Víš, co je jeho prací? A při těch slovech se zvedla ze země a blížila se k Melise a ostatním. ,,Samozřejmě, že to vím! Přináší smrt a zabíjí některé lidi!‘‘ odpověděla Melisa se strachem a přitlačila se víc ke zdi. ,,Zase dobře. Jak to jen děláš?!‘‘ optala se Kassiel s výsměšným tónem v hlase, který byl jasně patrný. ,,Nechceš nás snad….!?‘‘ Raven se před dokončením věty zajíkla, když na to pomyslela, a její slova se ztratila v tichu, které panovalo kolem.. A pak se zeptala: ,,Zabila… zabila jsi i mou matku?‘‘ Opět se zajíkla a tentokrát se dala do pláče. ,,Tvou matku?‘‘ Kassiel se tvářila trochu překvapeně a pak se zamyslela. ,,Ne. Nezabila, ale viděla mě, takže to určitě musela tušit, že smrt se k ní blíží.‘‘ Opět se v jejím tónu objevil nádech výsměchu. Raven už nemohla dále snášet Kassieliny řeči a výsměch. Postavila se a začala na Kassiel křičet: ,,Co to s tebou JE? Ty jedna hnusná zrůdo! Jdi od nás pryč a nech nás!‘‘ pak se dala zase do pláče dosedla na zem a pokračovala: ,,To přece nejsi ty! To nemůžeš být ty! Melisa s Chrisem na celou scénu zírali a nevěděli co dělat. Podívali se na plačící Raven a pak jeden na druhého. Pak na sebe kývli. Udělali pár kroků vpřed směrem ke Kassiel. Poté si stoupli vedle sebe. Tak se ocitli mezi pláčem Raven a hrozivou krásou Kassiel, která se zvednutým obočím pozorovala Ravenin výstup. Když viděla stát Melisu s Chrisem před sebou, jen se pousmála. V její hlavě se najednou ozval čísi hlas, který ji byl povědomý. Ten hlas patřil Luciferovi. ,,Ty víš, co musíš udělat. Je to jediná možnost jak otevřít bránu. Udělej to! Udělej to pro nás! Pro nás dva! Pro temnotu! Pro naše vítězství! Rozumíš?! Udělej to!‘‘ ,,Ano. Máš pravdu. Udělám to!……… Pro nás.‘‘ ,,Hodná holka. Nepokaz to! Jestliže neuspěješ, stihne tě ten nejkrutější trest!‘‘ Hlas v její hlavě utichl. Kassiel stihla ještě přikývnout. Melisa s Chrisem se na sebe zmateně podívali. Pak se koukli za sebe, kde byla Raven. Ta se na ně usmála, vstala a postavila se k nim. Před Kassiel teď stáli všichni tři. ,,No ne. Tři proti jedné!‘‘ podivila se posměvačně Kassiel. ,,Co teď asi udělám?‘‘ opět s posměchem v hlase. ,,MY se tě nebojíme! I když jsi ten černý anděl či co!" zakřičel na ni Chris. ,,To byste ale měli, hošánku!‘‘ řekla líbezným hlasem a vytáhla přitom svou katanu! Všichni tři se vyděsili ještě víc. Katana se zlostně leskla a když jí Kassiel máchla, vzduchem to jen zasvištělo. Začali couvat a křičet. ,,Myslím, že jste u konce. Dveře jsou na druhé straně! Nemáte kam utéct, moji milí!‘‘ řekla s klidem Kassiel. A měla pravdu, byli už úplně přimáčknutí ke stěně a dveře byly na druhé straně pokoje za ,,šílenou‘‘ Kassiel. Její katana byla napřažená a stačil jediný její pohyb a všichni by byli mrtví. ,,Nedělej to, prosím! Copak jsi zapomněla na všechno, co jsme spolu prožili?‘‘ Kassiel se zarazila. Ravenina slova ji zasáhla přímo do srdce. Začaly se jí vybavovat všechny vzpomínky. Nemohla se pohnout, vzpomínala a vzpomínala. Začala se ve všech těch vzpomínkách ztrácet. Pak ucítila, jak jí začala opouštět všechna nabytá síla. ,,Omlouvám se,‘‘ zašeptala a klesla k zemi. V tu chvíli zhasla poslední svíčka. ,,Kassiel?!" zašeptala Raven. ,,Neozývá se. Rozsviťte někdo!‘‘ ,,Cvak‘‘ Melisa rozsvítila světlo a všichni na chvíli nic neviděli kvůli náhlému přívalu světla. Kassiel ležela na zemi. Vypadala zase normálně. Nebyla na ní ani stopa čehokoliv, co by připomínalo její ,,šílenství‘‘. ,,Je v pořádku?‘‘ zeptal se Chris Raven, která se skláněla nad Kassiel a snažila se zjistit, co s ní je. ,,To nevím. Mrtvá, ale není.‘‘ ,,Zavolám sanitku. Ty, Chrisi, zavolej Kassieliným rodičům a ty, Raven, zůstaň u Kassiel. Snad se jí nestalo nic vážného.‘‘ Melisa si povzdychla.
Když se po několika minutách všichni zase sešli v pokoji, kde zůstala Raven s Kassiel, všechno už bylo zařízené. Kassielini rodiče přijeli do pěti minut a sanitka byla na místě taky celkem rychle. Dalších pár dní všichni jen čekali, kdy se Kassiel probere.

# # #

Tma. Nic víc. Žádné světlo ani žádná naděje. Jen temnota. Kassiel se pokusila otevřít oči. Nešlo jí to. Zkusila to znova. Zase nic. Až po několika neúspěšných pokusech se jí to konečně povedlo. Otevřela oči. Viděla, že je v nějaké místnosti. Všude ale byla tma. Když se pokusila si sednout, zjistila, že k rukám má přidělány nějaké trubičky nebo něco takového. To může znamenat jen jedno. Je v nemocnici! Jenže jak se sem dostala? Pamatovala si jen, že byla u Melisy a pak…. ,,Ne to není možné!‘‘ zakřičela nahlas. Na všechno si začala vzpomínat. Jak se v ní při vyvolávání probudila síla černého anděla, jak se chovala ke svým kamarádům, na JEHO hlas a na všechno, co jí říkal, na to, co měla udělat, na Ravenina slova a pak ty vzpomínky, slabost a nakonec ta tma a prázdnota všude kolem. A až teď se probrala. Jak dlouho asi byla v tomhle stavu? Najednou se otevřely dveře, v nich stála sestřička a za ní její rodiče. Kassiel na ně hleděla jako omámená. A zase byla myšlenkami jinde. Zase si lehla, ale oči nezavírala, dívala se nikam. ,,Co to s ní je?" Ptali se její rodiče sestřičky, ale ta jen kroutila hlavou. Ani doktor, kterého později zavolali, nevěděl, co s Kassiel je. Po fyzické a tělesné stránce byla úplně zdravá a v pořádku, ale psychicky na tom tak dobře nebyla. Proto Kassiel převezli na psychiatrii. Kassiel sice vnímala, že jí někam vezou, že jede autem a zase jí nechávají v nějaké bílé místnosti, ale nic proti tomu nedělala. Jediné, co od ní mohlo okolí slyšet, bylo pár slov, které si drmolila nebo náhlé, hlasité výkřiky. To byl také další důvod, proč ji přesunuli sem.

# # #

Po několika dnech se její stav začínal lepšit. Na otázky okolí začala reagovat způsobem přikyvování. O něco později za ní přišli i její přátelé. To už Kassielinin stav byl mnohem lepší. Odpovídala sice krátkými větami, ale začala se pomalu i vyptávat. Když za ní Raven, Melisa a Chris přišli, vykládali jí, co všechno se stalo za tu dobu, co se neviděli, a jaký o ní měli strach. Kassiel se na ně skoro ani nepodívala, až když se Melisa zeptala, co měl znamenat ten její výstup, pohlédla na ně. Všechny si je pomalu prohlídla od hlavy až k patě, ale pak se zase odvrátila a zarytě mlčela. Chvíli tam s ní ještě seděli a pak když viděli, že z ní nedostanou ani slovo, rozloučili se a odešli. Kassiel byla v pokoji zase sama. Lomcoval s ní vztek. Jak si to mohla dovolit sakra? Kráva jedna! Nenávidím ji! A přitom mrštila polštářem o zeď. Zlost se ale neztrácela. Kassiel byla čím dál tím víc naštvanější a potřebovala tu zlost nějak ventilovat. Všechno, co jí přišlo pod ruku, tím mrštila o zeď. Za chvíli bylo pod stěnou docela dost nepořádku, ale to Kassiel bylo jedno. Zlost se stále nezmenšovala. Proto Kassiel vstala z postele, postavila se ke zdi a začala do ní ze všech sil tlouct. Ten hluk z Kassielina pokoje se musel asi velice rozléhat po celém ústavu pro choromyslné, protože za několik málo minut už byli v jejím pokoji sestřičky i doktoři, kteří neprodleně zavolali pár silných chlapů a ti ji svázali. Svázanou ji pak odvlekli až do vypolstrované místnosti, kde ji nechali. Za docela krátkou dobu, kterou Kassiel strávila koukáním nikam, přišel doktor. ,,Proč jsi to udělala?‘‘ zeptal se jí bez okolků. ,,Doneste mi papír a něco na psaní. Prosím.‘‘ Sdělila Kassiel doktorovi, který se na ni chvíli díval a pak odešel. Za několik minut se vrátil s věcmi, které Kassiel požadovala. ,,Teď prosím odejděte!" rozkázala mu. Doktor se na ni podezíravě podíval. Změřil si ji od hlavy až k patě a pak nakonec s remcáním odešel. Kassiel si povzdychla, vzala papír a začala psát dopis, ve kterém stálo: ,,Moji nejdražší! Vím, že jsem vám velice ublížila tím, co jsem udělala, ale musela jsem to udělat. Nedokázala jsem totiž splnit vůli Nejvyššího. Kdyby měla být jeho vůle splněna, zemřeli by lidé, které nadevše miluji. Já sama bych je musela zabít, ale to nedokáži. Nemůžu už být dále s vámi. Musím odejít z tohoto světa navždy a vyslechnout ortel Nejvyššího nade mnou. Snad mne chápete a odpustíte mi! Vaše Kassiel!‘‘ Kassiel papír přeložila a nahoru napsala: ,,Pro Raven, Melisu, Chrise a mé rodiče‘‘ Kassiel povstala. Podívala se na sebe a viděla, že z ní je opět černý anděl. Povzdychla si. Tolik nechtěla trpět kvůli ostatním a taky se jí to mohlo splnit, ale ona by nedokázala zabít Raven, Chrise a ani tu proklatou Melisu. Byla rozhodnutá. Vytáhla katanu a chvíli se na ní jen tak dívala. ,,Vidíš. Jaký je ten svět zvláštní. Po tisíciletí jsi zabíjela a byla v těch nejrůznějších tělech a nakonec skončíš v těle té, která to všechno dělala tvým prostřednictvím. Snad je to tak i dobře.‘‘ Kassiel napřáhla katanu proti sobě. Naposledy se podívala na svá nádherná křídla a dotkal se jich. Naposled se dotkla svých dlouhých vlasů, svých překrásných šatů, své tváře. Nakonec se zadívala na jizvy na rameni. Pak se napřímila a roztáhla křídla. ,,Odpusť mi, Nejvyšší! Učiň, co učinit musíš! Nechť je temnota s tebou!‘‘ pronesla s odvahou. A pak bodla. Tělem jí projela strašná bolest, až se její obličej zkroutil v bolestivý škleb, ale ona nevydala ani hlásku. Katana jí projela celým tělem až na druhou stranu. Kassiel vytryskla slza. Katanu s námahou vytáhla ze svého těla. Další slza se jí linula po tvářích. Zvedla katanu k sobě a přitiskla ji ke rtům, ze kterých se valila krev jako potok. Z jejích očí vytryskla poslední slza, která měla rudou barvu. Kassiel padla, se smutkem a odvahou připravená na jakýkoliv ortel Nejvyššího, mrtvá k zemi.

# # #