Ti, co vidí pravdu I.

Alvin se procházel v lese a svět mu připadal nádherný. Kráčel po lesní cestičce a očima hleděl hned k obloze, hned na svou milovanou Wandu. Drželi se za ruce. Občas se jim do cesty postavil nějaký kamínek o který noha škobrtla, ale přiznejme si, že to není nic tak hrozného, aby to dokázalo zkazit den. V hlavě Alvinovi poletovaly verše a samy se skládaly do slok a překrásných básní. Wandu tím překvapoval, udivoval a těšil. Zbožně k němu vzhlížela, obdivovala jeho talent a milovala ho.

         Na tento travnatý kopeček už spolu chodili pár měsíců. Nacházel se kousek za městem a poskytoval nádherný výhled. Z jedné strany na město, na západ slunce nad ním, a z druhé na travnatou krajinku, končící kdesi u obzoru lesy. Malý lesík byl i tady na kopečku, bohužel místy zaneřáděný odpadky mládeže která se tu běžně po škole – nebo místo školy – poflakovala. Špačky cigaret a pet lahve byly vidět skoro všude.

         Alvinovi to občas bylo líto, pamatoval si tohle místo ještě když byl malý a se svými kamarády si tu chodil hrát na schovávanou. Tenkrát to tu bylo ještě čisté, v korunách stromů nevály zavěšené sáčky které se tam dostaly bůhvíodkud.

         Ale upřímně řečeno.. nyní mu to bylo celkem jedno. Už celé dny, týdny měl plnou hlavu Wandy. Byl jistojistě přesvědčený že potkal někoho výjimečného, koho může potkat jen jednou za život. Trávili spolu každé odpoledne, pokud tedy neměl zrovna Alvin brigádu v obchodě svého strýce a neprodával zeleninu. Občas své chvíle trávili tady, na kopečku který už od mládí nazývali Hora (kdoví kdo to vlastně vymyslel, ale u dětí se tento název uchytil už od nemapěti), nebo chodili jen tak městskými uličkami či seděli Alvina doma a hráli si s jeho dvěma mladšími bratry a jednou sestřičkou.

         Wanda si ty malé děti oblíbila, zvlášť malou Sally. Nějakým zvláštním způsobem jí připomínala ji samou když byla malá. Sally byla tichá, a trošku plachá. Ale zato hodná a když si s ní chtěl někdo hrát, byla mu zato vždycky vděčná. Zato Mark a Martin Alvina spíš škádlili a zkoušeli jeho trpělivost když na něj pokřikovali „Pusu! Pusu“ nebo se Wandy donekonečna vyptávali na různé věci, třeba jaké počítačové hry má nejradši nebo komu z Formule 1 fandí nejvíc.

Většinou ale všechny sourozence dříve nebo později unavili a měli chvíli čas jen pro sebe. To se pak na sebe vrhli a bylo vidět že i když jsou spolu už půlku dne tak na tuhle chvíli se oba těšili. Dveře zůstaly pro jistotu zamčené a oni se líbali dokud nepadli únavou, a když děti spaly a Alvinovi rodiče seděli u televize v obýváku, tak se i milovali. Když potom Alvin doprovázel Wandu k ní domů, cítil se vždycky jako ten nejšťastnější člověk na světě.

Asi bych vám o něm něco blíž měla říct. Koneckonců, tohle je příběh o něm. Je to smutné, ale není to příběh o něm a o Wandě, o nějakém jejich společném vzrušujícím dobrodružství. Je to příběh o Alvinovi a o světě.