Ti, co vidí pravdu II.

Alvin doběhl domů a štěstím padl na postel. Chvilku se opájel pocitem štěstí a lásky, napsal Wandě zamilovanou smsku jak se na ni zítra těší, až se zase uvidí. Potom zase chvíli ležel, a přemýšlel. Za chvíli sáhnul do zásuvky a vytáhl malý deníček. Uchovával tam svoje básničky a většinou ho nosil u sebe v kapse. Zapisoval si tam všechny svoje veršované nápady co mu vytanuly v mysli. Upřímně řečeno, nebyl zas tak úžasný poeta, ale jemu to v nejmenším nevadilo. Prostě ho to bavilo, tak proč by toho měl nechat jen proto, že mu příroda nenadělila obrovské množství talentu ve kterém by se mohl topit?

Nuže.. tak co to bude dneska.. Nejspíš zase něco o lásce, ale nechme ho, ať si něco vytvoří. Napsal první verš a zamyslel se. Ne, přeškrtal ho. Zkusil napsat další. No prosím, tohle už vypadalo líp. Pokračoval druhým a třetím. Ano! A teď ještě čtvrtý. Zatím to vypadá celkem dobře.

Většinou to dopadlo tak, že napsal nějaké své dílko, ráno se na něj pak podíval a zjistil že vůbec není tak skvělé jak vypadalo včera. A zdálo se mu to dost nespravedlivé. Naštěstí se většinou ovládal a buďto ho vylepšil, nebo prostě nechal jen tak ležet zapomenuté ve svém zápisníku.

Občas nějaké povedenější kousky četl Wandě. Té se jeho básně moc líbily a plně ho podporovala. Tvrdila že mu to jde  a rozhodně si nemá vyčítat že by to nebyla nějaká veledíla. Je pravda že občas, při náhlém výtrysku inspirace jí na Hoře něco pln naděje zarecitoval a ona se nedokázala ubránit smíchu. Nestávalo se to tak často, ale on si většnou také uvědomil, že to co řekl by snad neuspělo ani jako domácí úkol do češtiny a zasmál se tomu také. Ale nemohl si pomoct, občas, když tak ležel večer na posteli a přemýšlel, ho to trochu bolelo. Ale nemohl si přece vyčítat všechno, že? Radši zkoušel přijít na jiné myšlenky nebo pokračovat a zdokonalovat se v básnění.

Ale dneska asi nebyl šťastný den. Přečetl si ty čtyři verše -

Vítr hladí listy stromů,

Zbrkle, protože běží domů.

Matka jeho čeká na něj,

šíří smutnou beznaděj.

a zahodil sešitek do kouta. Ne, dneska nemá šťastný den. Ani trochu se mu to nelíbilo. Tak si zase lehl a přemýšlel. Netrvalo dlouho, a usnul.

Zdál se mu podivný sen, o tom jak běží v ulicích, a všechno je šedé. Před něčím utíká ale stále ho to dohání. A jako obvykle ten nepříjemný pocit beznaděje, který je ve snech tak častý.