Ti, co vidí pravdu III. - 1

Když se probudil, zbytek snu si už nepamatoval. Ale i tak mu zlý sen nebránil v tom, aby vstával s úsměvem na tváři. Ještě když nebyl s Wandou, mockrát se mu to nestávalo. Spíš ho bolely všechny končetiny, oči se nechtěly rozlepit a slunce mu nepříjemně svítilo do obličeje.

Teď vždycky málem vyskočil z postele (ale to si už radši rozmýšlel, po tom jak naposledy vyskočil a hned nato upadl) a úsměvem oslňoval unavené obličeje okolo sebe. Taky se mu při pohledu na sebe v zrcadle už nezdálo že vidí nějakou unavenou masku, kterou mu někdo v noci zlomyslně přišil na obličej. Všechno se mu zdálo jakési jasnější.

Nevěděl, jak dlouho tohle první okouzlení vydrží, ale zatím si ho užíval. Myslel na Wandu kudy chodil, a pokaždé se těšil až ji zase uvidí.

Čistil si zuby a šklebil se na sebe do zrcadla. Nedělal si iluze o tom, že by byl nějaký krasavec na kterého by letěly stovky dívek, ale budiž. Aspoň nemá uhry přes celý obličej jako jeho kamarád Nicolas.

Mokrými prsty si prohrábl vlasy a opláchl si obličej. Čeká ho zase další nudný den ve škole. Čekali jste že už pracuje? Ne, letos maturuje. Škoda že Wanda nechodí do stejné školy, bude si zase muset počkat do odpoledne, než ji uvidí. Už s o něco menším optimismem hodil svačinu do aktovky a vydal se starou známou cestou do Walterova gymnázia.

Walterovo se jmenuje podle svého někdejšího zakladatele, který tu i nějaký čas dělal ředitele. Podle toho, co Alvin věděl, to byl vzdělaný muž a o gymnázium pro Braiden usiloval už nějakou dobu. Zajisté to byl záslužný čin. Další gymnázium bylo v městě zhruba patnáct kilometrů od Braidenu. Právě tam chodila už šestým ročníkem Wanda.

Jeho rozvrh mu celkem vyhovoval. Dřív nadával kvůli tomu, že měli v češtině hlavně mluvnici a literaturu se slohem často zanedbávali. Ale i to se teď celkem změnilo. Upřímně řečeno mu čeština zas tolik nešla, ale bavila ho, to ano. Protikladem k tomu byla matematika, která mu šla celkem dobře, i když ho nebavila vůbec. Chemie a fyzika mu také šly, zachovával si k nim však jakýsi neutrální vztah. Zrovna zítra měli v chemii dělat pokusy. Ale o tom ještě bude řeč.

Nebudeme se tu zabývat vyučování toho dne podrobně, co říkáte? Snad jen řekněme že dostal dvojku z písemky a v zeměpisu ho rozbolela hlava.

Po škole si musel odbýt čtyři hodiny prodávání zeleniny. Strýc už ho vítal ve dveřích a rovnou ho postavil za kasu.

Usmíval se na zákazníky, vážil sáčky s paprikami, rajčaty, pomeranči a banány, a pak je prodával zákazníkům. Ti mu vždycky poděkovali, také se usmáli, popřáli mu hezký den a pokračovali svou cestou životem.

Upřímně řečeno ho to celkem ubíjelo, naštěstí se tu občas zastavili nějací jeho spolužáci se kterými mohl „hodit řeč“ a tím si ty čtyři dlouhé hodiny zpříjemnit. Zrovna teď se za ním zastavil David.

„Hej Alvine, nazdar! Tak jak ti to tu de?“ zeptal se a podíval se po prázdném obchodě.

„No dneska nic moc kšefty, ale aspoň si trochu odpočinu.“ Utrousil.

„Prosim tě, něco bych potřeboval. Chtěl jsem ti zavolat ale pak jsem si řekl že mám tenhle krám za rohem tak se můžu rovnou stavit. Víš jak máme zítra tu laborku? No nevim totiž co si tam přesně máme vzít. Máme pracovat s nějakou kyselinou, že jo?“

„Hmm,“ zamyslel se Alvin, „já si myslím, že si nic brát nemáme, podle toho co si pamatuju. Asi to bude pěkná otrava, už vidim jak nám ten šílenec dá namíchat zase sajrajt co někomu vybuchne v ruce a můžeme připsat dalšího na seznam Jedinců s popálenou rukou.“

David se zasmál a poznamenal že má nejspíš pravdu a že se na to stejně může vykašlat aby si zase sháněl nějaký pitomosti. Tak mu popřál pevný nervy, dobrej výdělek a zase odešel.

Ale ani konec pracovní doby mu nálady nepřidal. Od Wandy dostal zprávu, že se dnes necítí nijak dobře (snad to nebude chřipka nebo tak něco) a že se dneska asi neuvidí. Ze zprávy bylo vidět jak ji to mrzí a Alvina to mrzelo snad ještě víc.

Inu, co se dá dělat. Vydal se domů a cestou pozoroval spadané listí na trávě a houf ptáků odlétajících do teplých krajin. Cestou kolem parčíku si vzpomněl, jak si tam jako malý hrál s kluky. Léto v té době vypadalo jako nekonečné a i když přišel podzim, tak brodění v listí jim stejně zajistilo zábavu na celý den. Vždycky si listí navršili na hromadu a dělali že jsou vojáci v zákopu. Pousmál se, bylo mu líto že jsou tyhle časy už dávno pryč. Teď dodělá školu a co? Půjde někam na vysokou, nebo snad rovnou pracovat. Věděl že teď už by mněl být víceméně rozhodnutý, ale tak nějak to pořád nepřicházelo. To jediné co ho bavilo, bylo skládat nedokonalé básně a toulat v lesíku na Hoře. A musel přiznat, že ani jedno z toho by mu asi moc nevydělalo.

Ale rychle o tom přemýšlet nedokázal. Přemýšlet o penězích ho prostě nebavilo. Věděl že jsou nutné a rád si za ně nakupoval knížky, o dost míň rád platil účty za telefon. Přemýšlel třeba o tom, že by šel učit, ale měl pocit že by ho to dřív nebo později zruinovalo, zabilo nebo by zešílel. Ledaže by ho vzali sem na gymnázium. Přece jenom výběrová škola je lepší než normální a až na výjimky jsou žáci v pohodě. Kdyby se rozhodl takhle, tak by odešel na vysokou do některého z větších měst a … kdoví jak často by se vídal s Wandou. Ta představa ho děsila. Poslední dobou nad svým dalším osudem často přemýšlel, ale vždycky došel do nějakého bodu, ze kterého nevěděl kam dál.

Stanul před svým domem, to ho vytrhlo z myšlenek. Odemknul dveře a šel dovnitř. Zbytek dne trávil tím, že pokračoval ve čtení knížky. Byla od jakéhosi neznámého spisovatele a moc se mu nelíbila. Tak ji za chvíli odložil a opět se pokusil o nějakou básničku. Nedělal si valné naděje ale stejně si nemohl pomoct.

 

Osud odvál z nebe hvězdu,

vytrhl ji ze snu.

Ona spadla do moře

a volala ať jí někdo pomůže.

 

Osud se však nerozhodl

a včas jí z vody nepomohl.

Utonula v beznaději

-

 

Zase ten poslední verš. Občas se mu to takhle stávalo, že právě ten poslední mu prostě nešel doplnit. Tahle báseň se mu moc nelíbila, ale měl pocit, že kdyby tam dosadil krásný poslední verš, celé dílko by to třeba nějak vylepšilo.

 

Utonula v beznaději,

navždy ustal pohyb její.

? to zní divně. Mysli, Alvine, mysli!

 

Utonula v beznaději,

nespatřím už krásy její.

 

To už je lepší, pomyslel si. Zatím sešitek odložil na noční stolek a opět přemýšlel a přemýšlel. O Wandě, přátelích, škole. Pak se na chvíli probudil ze vzpomínek a šel se navečeřet. Sally ho uprosila, aby si s ní zahrál Člověče, nezlob se, a tak strávil zbytek večera vrháním kostek se svými sourozenci. Smál se a záviděl jim jejich bezstarostnost. Až nastala pozdní hodina a bratříčci i sestřička byli vyhnáni do koupelen a do postelí. On sám si ještě četl tu knížku protože byl zvědavý jak se děj vyvine, a pak usnul také.

...Tu noc byly jeho sny plné šedivých a krvavých očí, které kroužily okolo něj. Viděl v nich odlesky mrtvých stromů a jiných očí. Když se probudil, pamatoval si ten sen docela živě a něco ho ráno, když se na sebe podíval do zrcadla, přinutilo sklopit pohled, aby náhodou ve svých očích nezahlédl ony divné stromy...

---