Ti, co vidí pravdu III. - 2

...Tu noc byly jeho sny plné šedivých a krvavých očí, které kroužily okolo něj. Viděl v nich odlesky mrtvých stromů a jiných očí. Když se probudil, pamatoval si ten sen docela živě a něco ho ráno, když se na sebe podíval do zrcadla, přinutilo sklopit pohled, aby náhodou ve svých očích nezahlédl ony divné stromy...

Nevidím důvod vám v tuto chvíli popisovat rutinu celého jeho dne, protože v podstatě až na jednu jeho část nebyl zas tak důležitý. Škola ubíhala pomalu. Čeština, dějepis, angličtina, matematika, chemie… Chemie, dělali dnes tu laboratorní práci. Naštěstí si opravdu neměli nic přinést, ale Alvin byl z profesora tentokrát poněkud v rozpacích. Pozvedl nad hlavu lahvičku s jakousi bezbarvou tekutinou a oznámil že je to kyselina jejíž název jim neřekne. Kupodivu neměli hádat, jaká kyselina to je, ale smíchat ji s jinou kyselinou vlastního výběru a pak v ní rozpustit kovový hřebík. Zdálo se mu to divné, a upřímně řečeno i trochu nebezpečné. Kdoví co to ten starý blázen přinesl. Ale byl to jejich učitel a tudíž ho museli poslechnout.

Jejich skupina zvolila kyselinu chlorovodíkovou. Samozřejmě se předtím vybavili plášti, rukavicemi a pro jistotu i ochrannými brýlemi. Dopadlo to dobře. Kyseliny se spolu chovaly klidně, a i když byla reakce po vložení hřebíku trochu silnější než čekali, dopadlo vše dobře. Učitel celé třídě oznámil, že kdo má hřebík rozpuštěný, může odejít. Která skupina zůstane poslední, uklidí učebnu. Třída se zaradovala, ale Alvin se zamračil. Museli čekat na ostatní než jim půjčí lahev s kyselinou, a tak s úkolem začali celkem pozdě. Zatímco ostatní měli hřebík už skoro rozpuštěný, Alvin sotva Davidovi řekl, aby mu jeden podal.

Žáci postupně odcházeli, a Alvinova skupina zůstala nečekaně jako poslední. Brýle už si odložili na police, a dohadovali se o tom, kdo zůstane a uklidí učebnu. David a Patrick se vymluvili na to, že nemají do příští hodiny hotový úkol a musí si ho dodělat. Nicolas byl zase omluvený pro zbytek vyučování kvůli lékaři, za kterým měl dnes zajet a za deset minut mu jel autobus. Takže Alvin zůstal sám, připadalo mu to od jeho kamarádů pěkně nespravedlivé. Ale co se dalo dělat. Odložil brýle a šel si prohlížet výsledky ostatních. Vypadalo to že jich většina, až na pár výjimek zvolila jako oni kyselinu chlorovodíkovou.

Měl roztoky jenom vylít, ale přemohla ho jeho velká zvědavost. Vzal jeden z roztoků, s divnou žlutou barvou a zamířil k dalšímu průhlednému. Opatrně nalil trošku toho průhledného do žlutého, a rychle ustoupil. Nic moc se nestalo, ale kupodivu získala žlutá barva sytější odstín. Alvin se pousmál. Teď vzal žlutý roztok a došel k vedlejšímu stolku, na kterém stál kalně šedý roztok, na spodku o něco tmavší, jak se v něm rozpouštěl hřebík. Opatrně ho trošku nalil, opět do žluté tekutiny a rychle odběhl.

Ještěže ho nalil jenom trochu, podivně to zasyčelo a ze žluté kyseliny začal stoupat dým. Barva se o moc nezměnila, jenom se trošku zakalila. Tohle ho vážně bavilo. Narovnal se a začal se rozhlížet po laboratoři. Vedle sebe uviděl kyselinu, která byla průhledná, ale dole měla fialovou barvu. To ho zaujalo. Všechny ostatní roztoky kromě svého žlutého experimentu a průhledno-fialové kyseliny vylil do umyvadla. Pak se důležitě postavil nad obě zkumavky a s výrazem vážného chemika uchopil tu fialovou. Byl zvědavý co se stane, jakou bude mít výsledek barvu. Opatrně nalil trošku do žluté kapaliny. Ale to neměl dělat. Chtěl sice hned potom zase utéct, ale ujela mu ruka a nalil do zkumavky o trochu víc, než měl v úmyslu. Chystal se otočit, ale ve zkumavce mezitím začala bouřlivá reakce, díky které začala voda vřít, bublat a za zlomek vteřiny vystříkla všude okolo. Alvin se nestihl otočit a kapalina ho, jak se tak říká, nahodila. Zasáhla plášť, rukavice, i na jeho džínách nejspíš zůstanou památky. A taky se mu dostala do obličeje a do očí. Spolu s ostatními totiž už předtím odložil brýle na polici.

Vykřikl, rozhodně to nebylo nic příjemného a rychle běžel ze sebe kyselinu smýt a hlavně ji vypláchnout z očí. Dlouho si oči vyplachoval studeným proudem a doufal, že snad neoslepne. Každopádně musel rychle hned potom běžet za někým, kdo by zkontroloval zda jsou jeho oči v pořádku.

Konečně se mu zdálo, že už je snad všechna vymytá, opatrně si ručníkem otřel oči a podíval se okolo sebe. Viděl sice ještě trochu rozmlženě, ale viděl. To bylo důležité. Zlověstně se podíval na kyselinu, která teď na stolku zářila červenou barvou. Nasadil si brýle, opatrně ji vylil a zkumavku důkladně vypláchl. To samé udělal se zkumavkou s šedivou tekutinou. Udělalo se mu trochu zle z výparů v laboratoři a rychle odtamtud zmizel. Viděl, připomínal si, viděl. Je to všechno dobré, určitě se mu nic nestane. Zamknul dveře a klíč odnesl profesorovi. Byl v kabinetě s jednou svou kolegyní, kterou Alvin mírně řečeno neměl rád. Pokaždé nosila šílené oblečky, které by na ní možná vypadaly dobře kdyby měla o nějakých dvacet kilo míň, zvláště v jejích zadních partiích. Většinou svoje výstřelky kombinovala s extra širokými pásky, které spíše zdůrazňovaly než ukrývaly její břišní pneumatiky.

Pohled se Alvinovi už naštěstí zostřil a viděl dobře jako předtím. Jak spatřil profesora, trochu ho polila hrůza. Podíval se mu v očích a zdálo se mu že v nich spatřil jakýsi vražedný lesk. Přinutil se myslet na to že se mu to jen zdálo, předal mu klíč a chystal se odejít. Ale ještě ho zarazila paní profesorka. Ona vůbec vždycky má co říct k čemukoliv, pomyslel si Alvin s melancholií v nepatrném povzdechu.

„Copak Alvine, že se tváříš takhle skleslý! Snad tě ta práce tak nezmohla!“ rozesmála se a zakryla si u toho ústa rukou. Alvin se přistihl při tom, jak myslí na to, jaktože má pod těmi rukávy na rukou jizvy. Pak se trochu probudil. Jak by něco takového mohl vědět! A i kdyby to byla pravda, tak je přece nesmysl aby se zrovna profesorka řezala do ruky, nebo co to má být. Že by jí ubližoval její manžel? Zase se přistihl že na to myslí. Raději rychle prchl z kabinetu s nepatrným „…shle“ na rtech. Profesoři se na sebe udiveně podívali a pokračovali v opravování písemek.

Alvin rychlým krokem postupoval pryč z budovy a usilovně přemýšlel nad tím, co si myslel že viděl. Netušil, jak na něco takového došel, proč ho to napadlo a co to má vlastně všechno znamenat. Cestou potkal svého mladšího bratra, Marka, který minulý rok udělal na přijímací zkoušky z páté třídy a teď chodí do primy. Alvinovi se zdálo že se na okamžik zatvářil trochu vyděšeně když ho spatřil, ale pak si pomyslel že to nejspíš není pravda. Usmál se a zamával na něj. Mark k němu doběhl.

„Zdar, co ty tady?“ zeptal se Mark

„Měli jsme laborku, já tam zůstal jako poslední. Teď máme polední přestávku. Co ty?“

„Já už mám volno. Dneska to byla hrozná nuda a navíc jsme psali dvě písemky!“ řekl a aby to zdůraznil, zamával mu pěstí s dvěma vystrčenými prsty před nosem.

Alvin si všiml zvláštní vybouleniny v jeho kapse. Ani nevěděl jak, ale najednou viděl, že uvnitř kapsy má peněženku. Jenže nebyla jeho, dobře věděl, jak vypadá ta jeho. Ukradl by snad Mark nějakému spolužákovi peněženku? Alvin doufal, že to by si snad nedovolil. Mark si všiml jakým směrem se Alvin dívá a zeptal se ho jestli bude dnes u nich Wanda, že by si chtěl dovézt domů pár kamarádů. Alvin mu oznámil že nejspíš ne, protože to vypadá, že je nemocná. Mark už asi nevěděl co říct, nastalo trapné ticho.

„Tak se měj!“ vybafl Mark a odběhl ke vchodu.

Alvin se zamračil. To snad nemyslí vážně! Pomalu se vydal směrem ke školní jídelně, která se nacházela hned naproti gymnázia. Potkal tam spolužáky jak si dodělávají domácí úkol. Sedl si k nim a začal polykat polévku. Zatím zaslechl jak o dva stoly dál naříká nějaká dívka. Stála k němu zády, ale i tak viděl zoufalství v jejich očích. V šumu neslyšel co přesně říká, ale v mysli se mu vybavila peněženka v kapse jeho bratra.

Myšlenky dívky byly plné prázdné třídy, a přesně té peněženky pod lavicí. Viděl tam ji samou, jak vychází ze třídy a baví se s kamarádkami. V tom zvláštním obraze byla ta peněženka pod lavicí výrazně vidět, ale ona přesto z třídy odešla. To se opakovalo několikrát, v několika různých rychlostech, a občas tím probleskl jiný obraz, třídy malých dětí jak se ve stejné třídě učí a přitom jeden z nich sáhne pod lavici a peněženku si dá do aktovky. Napadlo ho, proč to asi neoznámila. Třídu jeho bratra mohli klidně uzavřít a každého z nich prohledat. Ale uvědomil si že dívka ztrátu objevila až tady na obědech. Škoda.

Pak se sám vytrhl z myšlenek a uvědomil si že nad tím přemýšlí, aniž ví jak na to došel. Poněkud se mu z toho zamotala hlava. Naházel do sebe oběd a vyrazil zase do školy na biologii a fyziku. Celé dvě hodiny mu bylo špatně a do poznámek si skoro nic nezapsal. Jak zazvonilo, vyšel ze školy rovnou domů, kde si na dvě hodiny zdříml.

Jak se probudil, měl už náladu o něco lepší a rozhodl se vydat za Wandou. To mu zlepšilo náladu. V předsíni se potkal s matkou, pozdravil ji a řekl kam jde. Přikývla a vypadala docela smutně. Vypadala takhle poslední dobou celkem dlouho, a tak si na to Alvin víceméně zvykl. Ale ustarané vrásky v jejím obličeji mu rozhodně nedělaly radost. Viděl, jak myslí na svého šéfa. Ale ne, už to zase začíná! Raději rychle odešel ze dveří a vyrazil známým směrem. Město vypadalo pochmurně. Slunce svítilo, ale ve vzduchu se vznášel blížící se déšť. Ale třeba to bude jenom přeháňka, pomyslel si Alvin.

Za chvíli už se blížil ke známým domovním dveřím. Wanda mu nadšeně otevřela. Už jí bylo dobře a řekla, že by se ráda prošla ven. Alvin neměl nic proti, a tak jako každý den namířili své kroky k Hoře. Alvinovi se Wanda zdála jiná. Připadalo mu, že ji nějak trápí žaludek. Myslí mu probleskl její obraz, jak stojí v koupelně nad záchodovou mísou a zvrací. Útroby se mu začaly převracet naruby. Pak ho vystřídal obraz Wandiny matky.

„Musíš přeci něco jíst! Kolikrát ti mám opakovat, ty přece nejsi tlustá! Tu snídani sníš, vždyť je to jenom krajíc chleba! Budu tu nad tebou stát, dokud to nebudeš mít snězené!“ ve Wandiných představách vypadala její matka tlustší, větší a ve tváři měla šílený výraz. A potom třetí obraz, ve kterém byla Wandina matka pryč z domu, krajíc chleba byl snězený a Wanda stála u ledničky, a cpala se šunkovou pomazánkou. Jedla ji jen tak, prstem, a zajídala rohlíkem. A pak zase ten první obraz. Wanda si strká prst do krku a zvrací.

Alvin se otřásl, tohle bylo vážně dost i na něj. Drželi se spolu za ruku, stoupali na Horu a rozmlouvali přitom o věcech co dnes dělali. Podíval se na nich a v jejích očích uviděl zvláštní smutek. Ona sama se ale usmívala a snažila se na sobě nedát nic znát. Podíval se jí do očí hlouběji. A naráz všechno viděl. Viděl, že si Wanda nemyslí že ji miluje. Wanda si myslí, že je tlustá a že je jenom ubožačka se kterou on chodí kdovíproč. Nevěděl jak to ví, ale věděl že.. to věděl? Znělo to vážně hloupě a udělalo se mu z toho mdlo. Doufal že to není pravda.

„Co ti je? Vypadáš nezdravě.“ Zeptala se ho starostlivě Wanda.

Alvin zvedl pohled k jejím očím, opět tam uviděl to samé a ještě se mu přitížilo. Sedl si do trávy a těžce oddychoval. Wanda ho vzala za ruku a snažila se ho utišit. Vykřikl. Spatřil Wandu jak odstupuje od ledničky, pouští krabičku s pomazánkou na zem a tou samou rukou kterou ho teď drží, si uštědří slušnou facku. A pak další, a ještě jednu.

„W…Wando, Wandy! Odpusť mi ale není mi dobře. A..asi prostě půjdu domů a.. uvidíme se zase zítra.“ Vykoktal ze sebe a vyběhl směrem pryč od ní. Zůstala tam jen tak stát a pak se rozbrečela. Alvin se snažil nemyslet na to, že po tomhle se její situace možná ještě zhorší. Nemohl prostě unést tu pravdu která se k němu dostala bůhvíodkud.

Pak si vzpomněl. Ta zatracená kyselina! Něco mu musela udělat s očima. Ale není přece možné aby obyčejné chemické pokusy dělaly lidem něco takového. S hořkým srdcem si pomyslel, že to nejspíš bylo něco na způsobu séra kruté pravdy. Odplivl si do trávy. Běžel stále rychleji domů. Pak si sedl na židli a zíral do stěny. Nic lepšího ho nenapadlo a pomáhalo mu to utřídit si myšlenky. Ale připadalo mu, že si neutřídil vůbec nic. Posadil se na postel a opět pocítil, jak se mu začíná motat hlava.