Ti, co vidí pravdu IV.

Když se probudil, byl už večer. Cítil se mizerně a prvně vůbec nechtěl z postele vstát. Myslel jen na to, že se se svou dnešní zkušeností musí někomu svěřit. Ale komu? Pohled na Wandu ho až příliš bolel.

Ještě chvíli přemýšlel o ní jak stojí nad záchodovou mísou, pak se oklepal a rozhodl se, že ona to asi opravdu nebude. Tak kdo? Jeho matka by mu to nejspíš nevěřila nebo by jenom nepřítomně přikývla. Napadl ho David. Ten by ho mohl pochopit, koneckonců znají se už osm let. Zvedl ze stolku mobil. Třeba by to bylo jistější, kdyby mu zavolal. Ale na druhou stranu by to od něj mohl považovat za nějaký vtip.

(Davide, musíš mi pomoct. Vidím pravdu)

No to zní úžasně… Už teď je to směšné. Ale je to skutečně pravda? Co když jsou to všechno jen nějaké iluze, co když byl odpoledne tak omámený z kyselinových výparů že měl vidiny? Protřel si oči konečky prstů. No stejně, potřebuju se projít, pomyslel si.

A tak se vydal na procházku za svým přítelem a bál se, co uvidí.