Ti, co vidí pravdu V.

„Alvine, co ty tady!“ usmál se David.

„Hele, asi to bude znít blbě, ale potřeboval bych něco probrat“

David se zamyslel. „No jak je libo, tak pojď dál“

Alvin následoval Davida dlouhou plnou svícnů s hořícími svíčkami na stěnách.

Snažil se si nevšímat obrazů, které se mu míhaly před očima. Ačkoliv přece jich pár zachytil. David, jak sedí se svými černě oblečenými kamarády na něčím hrobě. Evidentně to byl hřbitov za městem.. potom další obraz jak tam všichni ve spacácích spí. Ale to nebylo tak hrozné, věděl o něm, že je tak trochu podivín.

Pomalu, a opatrně – aby nevypadal jako blázen - Davidovi vysvětloval dnešní události. Snažil se být opatrný, když popisoval jizvy na profesorčině ruce nebo Wandu v koupelně. Připadalo mu to jako sen, ze kterého se musí každou chvíli probudit.

Další snímek se mu rozbíhal před očima. David se svou partou kamarádů v pláštích stojí za kostelem a kreslí na jeho zeď obrovský pentagram. Tak to byli oni! Blesklo mu hlavou. Vzpomněl si, jaký okolo toho byl poprask. Nejspíš to ale nakreslili nějakými smývatelnými barvami takže po pár deštích byl pentagram pryč. Ale i tak. Lidé šíleli. A on nemohl pochopit, proč z toho má David takovou zábavu.

Už bylo všechno vysvětleno. Čekal, že se teď začne David bát a pokud se ho zeptá na to, co viděl o něm, se bude snažit všechno popřít a ještě z něj udělat blázna co má vidiny. Věděl to.

„A.. vidíš teď něco o mně?“ pobaveně se usmál David

„No…“, nechtělo se mu lhát. „Jen něco s.. hřbitovem a tím pentagramem na kostele.“

„Takže je to pravda.“ Usmíval se ještě víc. „Uvědomuješ si vůbec co vidíš? Vidíš pravdu. Každého, kdo něco skrývá, ty odhalíš. Kdybys sis teď umanul, že budeš pracovat jako detektiv, tak budeš máš před sebou obrovskou kariéru!“ rozesmál se.

„A co ti na tom připadá tak vtipný? Uvědomuješ si vůbec, jak mě to bolí?! To není nic z čeho by sis jen tak mohl dělat srandu! Já se toho chci.. zbavit. Nebaví mě to a je to pro mě jenom přítěží.“

„Tak já ti něco řeknu. Pamatuješ si jak jsem chodil s Martinou? Nevím jestli jsem ti to o ní říkal, ale ona brala drogy. Kradla v obchodech. Všechno mi to řekla a víš co? Já ji stejně miloval. Samozřejmě mě to tížilo, ten pocit, že se někdy předávkuje nebo že ji chytí. Ale nemohl jsem ji kvůli tomu jen tak opustit. No.. a nakonec opustila ona mě.

A ještě něco. O té šílené krávě jsem to věděl už dřív že se řeže do rukou.. jednou jí z ramene sklouzl rukáv. A víš co? Mě to ani tak nepřekvapilo. Když se nad tím zamyslíš, celkem to sedí. A pokud jde o Wandu.. víš, holky občas mívají tyhle divný nálady. Takový záchvaty pocitů méněcennosti bych to nazval. Potřebuje jenom abys jí dodal odvahu a třeba nevím.. jí víckrát říkal že je krásná? Možná to pomůže. A co se týče mě, tak já se za svoje činy nestydím. Když nás už aspoň podesáté farář označil za satanisty a zakazoval se nám přibližovat ke kostelu.. myslím že si o to říkal. A jak jsi určitě viděl, zvolili jsme barvu která za pár týdnů zmizela. Byla to jenom provokace! A nechytili nás.“ Stále se usmíval. Zato Alvin měl v hlavě pořádný guláš.

„Chceš mi říct.. že to mám raději řešit? Ale to nepomůže. Pokaždé, když půjdu po ulici, tak někoho uvidím. Co když ve svých známých začnu nacházet úchyly, vrahy a tak podobně? Bude zázrak pokud by se mi podařilo napravit jednoho. Ale nemůžu napravit každého!“

„Ale to po tobě ani nechci. Chci jen, aby sis uvědomil, že je to dar. Dám ti příklad. Kolikrát si říkám, když potkám někoho, kdo na mě vrhá pohrdavě pohled jen kvůli tomu, že jsem si obarvil vlasy na černo a stýkám se podle něj s podivnými kamarády.. častokrát si přeji abych tomu člověku viděl do duše. Já sám za sebe nemůžu říct, že bych byl špatný. Aspoň si to nemyslím. Ano, častokrát mě něco naštve a pak udělám něco, co se normálně asi nesluší. Ale přál bych si vidět duše těch bastardů, co si jen tak chodí po světě, tváří se že je všechno dokonalé a nejvíc oni sami. Tvrdil bys snad že by tě překvapilo, kdyby například Paula Griefsová, tvářící se jako ta nejdokonalejší a neustále se povyšující nad ostatní… co kdyby se ve skutečnosti utápěla v depresích sama kvůli sobě a touhle dokonalostí to zakrývala? Překvapilo by tě to?“

„Jo.. asi jo.. proč by se jinak chovala tak dokonale? Našla by si přece lepší kamarády, než ty slepice co okolo ní pořád běhají a lidský city pro ně mají asi stejnou cenu jako kus dřeva na dvoře. Někoho, kdo by jí porozuměl a pomohl jí, nemyslíš?“

David nedokázal skrýt úsměv. „Připadá mi že to celé nějak špatně chápeš, Alvine. Celý problém je v tom, že se celkově moc soudí podle vzhledu. A možná se soudí právě naopak, než by se mělo. Všiml sis už toho, že ti co se oblíkají do bílé to občas podvědomě dělají pro to, aby skryli svou odpornou podstatu? A sami o sobě si většinou myslí že oni jsou ti nejdokonalejší a snad i nejsprávnější. A na druhé straně třeba můj nejlepší kamarád Petr, který na sebe neobleče nic jinýho než černý plášť a vysoký boty, a obličej má pomalovaný černýma barvami, je ten nejhodnější člověk kterýho znám. Neublížil by ani mouše, ze všeho nejvíc rád má svou sestru a vždycky když se mi něco stane, tak je tu pro mě a pomůže mi.“
         Alvin z toho byl tak nějak mimo. A začínal Davida chápat, ačkoliv mu jeho řeč nejprve vůbec nedávala smysl. On sám ho nikdy nebral za nějakého vyvrhela jen proto že rád nosil černé oblečení, koneckonců je to jeho styl. A taky si mlhavě uvědomoval, že všichni neberou Davida úplně stejně. Asi mu to začalo pomalu docházet.

„A ještě něco..“ dodal David. „Doufám že Wandě opravdu pomůžeš a ne že od ní zbaběle utečeš. Je jednoduchý se otočit na podpatku a utéct, ale těžší je se problému postavit. Třeba jí řekni o tom, co se ti stalo. Určitě tě pochopí.“ Povzbudivě se na něj usmál. Alvin byl ještě dost zmatený.

„Tak jo.. díky.. za všechno. Asi už půjdu, musím si to srovnat v hlavě.“

„Není zač. A víš co? Jeden můj přítel mi kdysi dal dvě rady pro život. Myslím že by se ti celkem hodily. Ta první je – nic není takové, jaké se zdá. A ta druhá – přemýšlej. Vždycky o všem přemýšlej protože jedině tím se odlišuješ od všech ostatních, kteří se jen nechají zavát osudem, kam se mu zlíbí.

Jinak se měj, tak zítra ve škole!“ ještě zavolal s úsměvem.