Ti, co vidí pravdu VI.

Alvin šel. Jen čekal kdy už mu konečně místo toho včelího úlu, co má na krku, nasadí hlavu. Vždyť on vždycky přemýšlel! Ale.. chabě si uvědomoval, že přemýšlel spíš o věcech jako jestli ho má Wanda ráda, co asi mají udělat zítra do školy nebo kdy se asi matka vrátí z práce a… Ne! On prostě přemýšlel a nějaký David mu do toho neměl co kecat. Co si myslí? Že snad vůbec nepřemýšlí? Sedl si na lavičku, aby se na chvíli uklidnil.

Takže.. teď musí vyřešit.. co udělá dál? Možná měl David pravdu.

Asi půl hodiny jen seděl a přemýšlel o všem, co dnes viděl a slyšel. A něco si, řekněme po docela dlouhé době, uvědomil. On na lidech neviděl celou pravdu. Viděl jen to, co je na nich.. zlé, nebo co skrývají. Neviděl to dobré. Proč třeba v profesorce neviděl její lásku ke svým dětem nebo v Davidovi nic o jeho bývalé holce? Bylo mu snad přáno, aby viděl jen to zlé? To by bylo pěkně nefér, pomyslel si.

Ale co.. koneckonců pokud je to dar, tak by ho mohl zkusit nějak využít. Ale první by to chtělo se procvičit.

Kolem šel pan Brown. Byl to malý, obtloustlý muž s pleškou. Dělal kuchaře ve školní jídelně a upřímně řečeno, Alvin si ho nikdy nějak zvlášť nevšímal. Teď se na něj zkusil soustředit. První co uviděl bylo jak sedí u počítače. Na internetu, evidentně je to chat. A myslí na mladé dívky.

Alvin se otřásl. No teda! Tak on na netu balí holky.. Vždyť má manželku! Měl jsem pravdu, jestli takhle v každém uvidím úchylka, tak to potěš, pomyslel si.

A teď ještě zkusit zaměřit něco dobrého. Šlo to těžko. Vlastně na začátku skoro vůbec. Na čele mu vyrašil pot, jak se snažil. Ale nakonec něco uviděl. Pan Brown držel svou manželku v náručí a utěšoval ji. V její mysli spatřil, že právě přišla o práci. A pak další, běželo to jako film. Jeho žena ležela v posteli, vypadala těžce nemocná. A on seděl u ní a držel ji za ruku. Když ji má tak rád, tak proč není spokojený a sedává k chatu nabalovat mladý holky? Nešlo mu to do hlavy. Viděl že ji má rád, a jak ji potom, dalo by se říct, podvádí. Radši toho nechal. Dívat se někomu do hlavy dokáže být občas pěkně matoucí. Ale co je důležité, neměl pravdu. Viděl i ty dobré věci, jenom byly skryté a dalo hodně práce je najít. Jenže měl pocit, že i ty dobré nedokážou snad vyvážit ty zlé.

Koneckonců, Wanda si myslí že ji nemiluje, a jeho vlastní bratr je jen vychytralý zlodějíček. Bez ohledu na povzbudivá slova Davida se cítil mizerně. To je vážně celý svět tak prohnilý? A jestli ano, proč? To přece není fér. Kdyby se lidi chovali aspoň trochu slušně… jemu samotnému to ale znělo směšně.

Tak dost… třeba i s těžkým srdcem, vydá se za Wandou, všechno jí vysvětlí a ona ho určitě pochopí. Zvedl se z lavičky a s pohledem zabořeným do země kráčel známým směrem.

Když zazvonil na zvonek, a dveře se otevřely, Wanda se mu vrhla do náruče. Zase se mu v mysli objevily ty představy, snažil se je zapudit. Pozvala ho dál a on jí v jejím pokoji všechno řekl. Všechno o dnešku, o jeho vidinách, i o tom co viděl u ní. Snažil se to podat opatrně, doufal že se mu to aspoň trochu povedlo.

Podíval se Wandě do očí. Ale viděl v nich něco co nečekal. Posměch.

„Ale Alvine. To nemyslíš vážně. Vážně si myslíš, že je to pravda? Všechno to co ti říkal David a to co si myslíš že vidíš? Bylo ti dneska špatně, a asi tě ty kyseliny jak říkáš, omámily. Zkrátka si myslíš že vidíš něco co není pravda.“ Usmívala se. Takovým trochu nepříjemným způsobem.

„Chceš říct že si to všechno vymýšlím?“ vydechl. V jejích očích viděl sebe samého jak se zmenšuje. Na sobě měl klaunský oblek, místo nosu červenou bambulku, tváře bíle pomalované a z očí mu tekly černé slzy.

„Chci říct, že toho na tebe dneska bylo moc, lásko.“ Usmála se. Uviděl zeď. Velkou cihlovou zeď na které bylo napsáno červeným písmem: NE. TO NENÍ PRAVDA.

To snad ne, jeho vlastní dívka kterou miloval víc než cokoliv jiného, si o něm snad myslí, že je jenom nějaký blázen. A v jejích očích: někdo mu to musel říct. A teď na mě zkouší ty svoje básnický triky.

Cítil jak se mu do očí derou slzy.

„Nevěříš mi. Ale Wando, já tě miluju! Nikoho jsem nemiloval tolik jako tebe. A chci ti jen pomoct. Doopravdy si.. nevymýšlím. Není to ani žádný..“ polkl, „básnický trik.“

V očích se jí šíleně zalesklo. A NE A NE NENÍ TO PRAVDA VŠECHNO SI TO VYMÝŠLÍ JEN MĚ CHCE ZMÁST CHCE SI SE MNOU HRÁT NE TO NENÍ PRAVDA NEMILUJE MĚ TAK TO JE NEMILUJE MĚ!!

Slzy vytryskly ven.

„Ale Alvine, přece tady na mě nechceš něco nahrávat“ pousmála se a odhrnula si rukou s pečlivě nalakovanými nehty blonďaté vlasy z obličeje. „Potřebuješ se jen vyspat a uvidíš, všechno bude dobré.“ Jemně ho vzala za ruku a vedla ho k domovním dveřím. „Uvidíš, zítra se budeš cítit jako nový člověk.“ Stále se usmívala. Políbila ho na rty. A chutnalo to jak jed.

Ještě mu ze dveří zamávala a v mysli jí svítilo jediné slovo. NADŘAZENOST.

Myslí si, že ji nemiluju, sama o sobě si myslí, že je ubohá a přesto se teď cítí dobře, když mě vidí takhle zničeného a považuje se za něco víc? nechápal Alvin. Slzy mu tekly z očí a on se potácel jako opilý směrem bůhvíkam. Kopal do všeho co na silnici viděl. Prázdné lahve, sem tam nakopl nějaký keř u chodníku a pak zlostně poskakoval a tiskl si nohu která ho bolela.

Pak zvedl zrak a uviděl Horu.

Ano, řekl si. Tam to půjde, utřídím si myšlenky a všechno bude zase dobré. Zamířil tedy do kopce a u toho ho bolestně píchalo v srdci. Snažil se nemyslet na to. Nemyslet na dnešek a být jen ztrápeným zvířetem co utíká před smrtí.

Zastavil až nahoře a sípavě se nadechl chladného nočního vzduchu. Hvězdy svítily a bylo vzhledem k roční době celkem teplo. Dokázal si představit sám sebe jak tu teď leží s Wandou a…. NE!!!

Padl do trávy a naříkal. Proč je život tak nespravedlivý, proč je všechno tak prohnilé, zlé, jaký to má vůbec smysl tady vůbec být?

Zvedl se a pomalu, šouravými kroky postupoval směrem k lesu který se táhl na straně Hory, odvrácené k městu. Cestou odkopával pet lahve a hořké slzy padaly dolů do koberce pestrobarevných listů. Založil ruce na prsou a tiskl je k sobě. Začínala být zima. Sedl si, ani nevěděl proč, do listí. Chvíli jen těžce oddychoval. Pak si lehl na záda a pozoroval hvězdy problikávající mezi větvemi. Vidiny se mu zase vrátily. Viděl u stromu kousek u něj, jak u něj kdysi stáli dva kluci. Mohlo jim být třináct. Pod nimi ležela černá kočka a oni do ní mlátili klackem. Šíleně se u toho smáli. Alvinovi se udělalo zle. Ať už tyhle vidiny přestanou, ať už přestanou! Silou zavřel oči. Les příjemně šuměl, částečně ho to uklidňovalo. Netrvalo dlouho, a usnul.