Ti, co vidí pravdu VII.

Probudil se, a byla ještě tma. Byla mu strašná zima, tak se zvedl a trošku shrbeně se procházel lesem. Oči měl napuchlé pláčem, a pálily ho. Vyrazil směrem k domovu, protože nic jiného nenapadlo. Teplá, měkká postel, pořádný hrnek čaje a nejmíň deset hodin spánku. Řekne že ho bolí hlava a nepůjde do školy. Tak to bude. Vyspí se z toho všechno, a až se někdy za sto let probudí, už to nebude pravda a všechno bude zase normální jako dřív.

***

Někdy mezitím si David pomyslel: škoda že celý život chceme vidět pravdu, a když ji vidíme, přejeme si aby to byla lež.

***

Alvina probudila brzo ráno jeho matka se sdělením, že už by se měl chystat do školy. Řekl, že ho bolí hlava, ale neubránil se přitom pohledu do jejích očí. Viděl ji, jak je v posteli se svým šéfem. Milují se. On u toho myslí na to jaký má velký kozy, a ona na jeho plnou peněženku.

Alvin vyskočil z postele a běžel na záchod. Málem to nestihl. Čtvrthodiny zvracel, matka se ho mezitím zeptala, jestli je všechno dobré a když ji ujistil že ano, odešla do práce (myslela na šéfa) a řekla mu, že by raději dnes měl zůstat doma.

Ani nemusel nic předstírat.

Když už snad neměl co vyzvracet, došel do koupelny a podíval se na sebe do zrcadla. Dříve veselé modré oči mu vybledly do šeda, k tomu ještě pořádně natekly. Skoro se nepoznával. Tak tohle se s člověkem stane, když uvidí pravdu?

Vypláchl si ústa a sedl si na studenou podlahu. Podíval se na své ruce a připadaly mu slabé. Připadal si slabý a sám v tom obrovském hnusném světě. Jak tohle mohl brát David jako výhodu? Ale neměl pravdu, Wanda ho nepochopila. Asi ji David zas tak dobře neznal. Koneckonců, já taky ne, myslel si Alvin.

Slzy si znovu našly cestu dolů po jeho tváři.

Po dvou hodinách vyšel z koupelny a zamířil do kuchyně, aby se napil a něčeho se najedl. V obývacím pokoji potkal otce, jak se dívá na zprávy.

„Ty máš dneska volno?“ zeptal se ho. Jeho otec myslel na svou ženu, konkrétně na to, že se posledních pár dní chová divně a že doufá že to není nic zlého protože on ji má rád víc než cokoliv jiného, nerad by aby se stálo něco vážného a…. tak pořád dokola. Bylo mu ho líto. Neměl by mu to snad říct? Ale to by ho ranilo…

„Jo, no.. ne tak docela. Mám jít na odpolední. To bude zase otrava,“ poznamenal s úsměvem.

Alvin na to nic neodpověděl. Usmažil si dvě vejce, vzal si z linky krajíc chleba a nalil sklenici vody. Bez myšlenkovitě jídlo hltal a až ho snědl, začal přemýšlet nad tím, že snad neskončí v záchodě jako to minulé. Pořád mu bylo mizerně. Zatraceně mizerně. Byla to pro něj obrovská rána. Přišlo mu, že se své matce ani Wandě už nebude moct podívat do očí. Přepadl ho smutek. Šel si zase lehnout, a přemýšlel o tom, že by se ze smutku a bezmoci vypsal básní. Ale zavrhl to. V jeho prázdné hlavě mu žádné verše nepoletovaly, připadalo mu že to co cítí se snad ani slovy vyjádřit nedá.

Jen tak ležel.. další hodiny.. a přemýšlel jestli se vůbec něco dá dělat. Považoval za téměř jisté, že tohle nikdy nepřestane. Wanda mu nevěří. Jeho matka spí se svým šéfem. Učitelka se řeže do rukou a jeho bratr krade. Když předtím tohle neviděl, celý svět mu připadal tak krásný! Měl nádhernou milující dívku, skvělou matku, a bratra o kterém by si nikdy nemyslel nic špatného. Předtím byl les krásný a tajemný a… uvědomil si že les je pořád stejný. Je pořád krásný a tajemný. Jsou to zase jen lidi co v něm zanechávají své stopy. Proč to dělají?? Proč musí být všichni tak hnusní a prohnilí a jde jim jenom o sebe, o své prolhané a prohnilé životy, o peníze, o PENÍZE!

Ještě chvíli lamentoval nad životem. A pak, jakoby neměl co jiného na práci, usnul.

         Probudil se až za několik hodin, opět už byl večer a začalo se stmívat. Vyšel zase ven, nejspíš směrem k Hoře. Nevěděl, kam jinam by šel. A jak tak kráčel po chodníku… zaslechl Wandu. A uviděl ji, tím svým prokletým vnitřním okem. Šla za rohem, a byla se svou kamarádkou. Schoval se za růžovým keřem jedné zahrádky a pozoroval, až obě vyjdou zpoza rohu.

„… a pak řekl že mě viděl jak.. zvracím nebo co… věřila bys tomu? Nejspíš mu úplně hráblo, a tvářil se u toho jak nějakej mučedník“ rozesmála se a myslela na to jak po Alvinově návštěvě ležela na koberci svého pokoje a brečela a mlátila okolo sebe pěstmi, a pak všechno zajídala vším co našla a hned nato zvracela do záchodu.

Alvinovi se udělalo špatně. Zacpal si uši, aby neslyšel co si ty dvě povídají a když odešly, tak s uslzeným obličejem vyrazil tryskem k Hoře.

Když byl opět nahoře, vyčerpaný došel do lesa a padl na zem. Křičel. Znělo mu to jako řev trýzněného zvířete a nemohl proti tomu nic dělat. Srdce měl roztrhané na kousky které ho pálily a zařezávaly se mu do plic aby nemohl dýchat. V duchu přemlouval svou hlavu ať už ho konečně přestane bolet. Třeštila a bolela a chtěla se roztříštit na tisíc černých střípků. Tiskl si ji studenými prsty a upadl do bezvědomí.