Ti, co vidí pravdu VIII.

Probral se a přemýšlel po kolikáté už dnes. Pak si uvědomil, že mu do obličeje svítí světlo a že už je druhý den.

Náhle mu všechno připadalo tak jasné a jednoduché.

Světlo pronikalo korunami stromů, vytvářelo na listí barevné mozaiky a vzduch voněl dřevem a trávou. Nádherné podzimní ráno, které vypadalo spíš jako letní.

Alvin se s prázdným výrazem zvedl ze země. Pousmál se.

Vykročil lesem, směrem od města. Věděl dobře, kam jde. Sešel kousek dolů a za chvíli před ním začala cesta zase stoupat.

Za okamžik vystoupil z lesa a před očima se mu zobrazila nádherná vyhlídka. Viděl před sebou v dáli rozlehlá pole, nad sebou modré nebe s bílými mraky a zlatým sluncem. Ptáci za ním v lese zpívali. Stál nad kamennou propastí, jednou z možností jak můžete sestoupit z Hory. Pod ním nebylo třicet metrů nic než kameny. Zdola to byl skutečně impozantní pohled. Třicet metrů vysoká, rovná kamenná zeď. Ale kdyby skočil..

Kdyby skočil…

.. na kameny nedopadne. Stěna je příliš rovná, dopadl by rovnou do trávy. Usmál se. Bylo to přece tak jednoduché. O jednoho míň, kdo to pozná? Bude ho Wanda litovat? Uvědomí si jeho matka co dělá za hlouposti?

Ne..

Bylo to až příliš jednoduché. Jen krok vpřed a pak Skočit.

Udělal krok vpřed. Před očima si promítl celý život.

Dětství, které bylo krásné, ale jen proto, že nevěděl jaký svět ve skutečnosti je.

Období po něm, kdy skládal básně, nejprve Daně a pak Wandě. Svět mu připadal nádherný ale stále to bylo kvůli tomu, že nevěděl jak vypadá doopravdy.

Skápla poslední hořká slza.

Sbohem, zašeptal.

A skočil.