Ti, co vidí pravdu IX.

Pád byl dlouhý, překvapilo ho, jak dlouhý. Jakmile se odrazil, první pocit který ho ovládl byl strach. Bál se smrti, ale zároveň se na ni těšil. Jak bude krásně jednoduchá a zbaví ho všech jeho bolestí, zprovodí ho ze světa a pak.. Buď nebe, peklo, nebo jen příjemné a temné nic.

Nejprve měl zavřené oči, ale pak se odvážil a otevřel je. Viděl jak se k němu blíží země a zase je zavřel. Představil si Wandu jak pláče a pousmál se. Snad jí to pomůže si uvědomit pravdu. Třeba si jeho matka uvědomí, jaká je kráva a začne se zase starat o toho, který ji má rád. Třeba se tímhle celý svět napraví!

Euforie mu zaplnila mysl, ano, celý svět se napraví a všechno bude dobré. Lidé si nebudou lhát a nebude existovat žádná lež, jen pravda a ta nebude nepříjemná. Představil si čisté lesy bez jediného odpadku a pak..

mu došlo, že to nebude pravda. Svět se nezmění a lidé taky ne. Tenhle hnus v sobě už totiž mají zakořeněný. Natolik zakořeněný, že už ho nevidí a sami sebe považují za ty nejlepší. Nikdo nevidí, jací doopravdy jsou. A kdyby to viděl tak by se z toho… zbláznil a… skočil ze skály. To je vtipné.

Skáče vlastně úplně zbytečně? Ne, nikdo si to neuvědomí a nikdo se nenapraví.

Pocit, jak mu vítr sviští okolo hlavy, se mu líbil. Byl nádherný, nádhernější než cokoliv, co kdy zažil. Ale bylo to jen ticho před bouří, když dopadne na zem a přijde ta slastná nicota.

Pousmál se. A pomyslel si, že vlastně neměl skákat.

Viděl pravdu. Někdo by ho určitě pochopil, mohl by napravit spoustu lidí. Ukázat jim jejich chyby a kdyby si jich konečně všimli, viděli by je i v ostatních a polepšili by se. Mohl přece polepšit celý svět, tak proč to dělal?

A pak… přišel konec pádu.

.

.

.

.