Ti, co vidí pravdu X.

.

.

.

.

.

.

10

A když se opět probudil, viděl okolo sebe černo. Ale to bylo proto, že měl zavřené oči. Uvědomoval si, že cítí vítr, slunce ho hřeje do obličeje a že… žije???

Po chvilce přemlouvání oči otevřel a uviděl, že leží na trávě. Vedle něj sedělo pět postav v černých pláštích. Poznal Davida. Tiskl si ruku která mu krvácela. Neviděl mu do obličeje, vlasy mu přikryly oči a tak nemohl vidět výraz v nich. Odhrnul si je za uši a podíval se na něj.

„Tak ses konečně probral. Myslím, že máš na svědomí mou ruku.“ Usmál se, ale v jeho řeči žádná výčitka nebyla.

„Máš štěstí, že jsme tě chytili. Protože z tohohle života se jen tak nevykroutíš.“ Poznamenal hlas vedle něj, který patřil vysokému mladíkovi s dlouhými blond vlasy.

Až teď si všiml toho, který seděl nejblíž u něj. Měl černý plášť, černě namalované oči a černé vlasy. Petr, blesklo mu hlavou. Petr se pousmál.

„Správně.“

Alvin měl v hlavě příliš mnoho otazníků, než aby něco chápal.

Petr to nemohl vydržet a začal se chechtat. Alvinovi to od něj připadalo dost nefér chování vůči skoro-nebožtíkovi.

Petr konečně přestal, podíval se mu do očí a řekl:

„Vítej mezi námi. Mezi těmi, co vidí pravdu.“