Život? Ivot? Vot? What?

Život? Ivot? Vot? What?

Jenom proces eliminace.

Ve chvíli kdy jsme vytaženi z matčina lůna a poprvé protáhneme své jemňoučké, zatím ještě ničím neposkvrněné plíce (Které se pomalu, ale jistě stanou v průběhu našich životů střadatelnou prachu a průmyslového odpadu.) se neodvratně vrháme na kluzkou klikatou vozovku vedoucí k zániku a ke smrti. Každé další nadechnutí nás už jen přibližuje k tomuto nevyhnutelnému cíli. Ručička tachometru je v počátcích naší jízdy umdlévá kdesi nevysoko nad dvacítkou – pak vjíždíme do zatáčky a ona se to vše snaží rychle dohnat, zrychluje svůj zběsilý pohyb směrem nahoru, snad naivně doufá, že se hrne do nebeských výšin. Úsek častých dopravních nehod. Ach tak, jenom bezvýznamné píchnuté kolo. Ještě nám zbývají čtyři. Tik tak tok. Proces eliminace. O všechno postupně přicházíme. Prudký náraz. V ústech pociťujeme železitou chuť krve a něco se nám tam povážlivě viklá. Pět let – mléčné zuby. Patnáct let – iluze. Šedesát pět – veškeré zuby.

Čisté milosrdenství! Jaká štědrost, lidumilství a altruismus! Nové zuby a nové vozidlo.

Nenápadný filantrop jménem pojišťovna. Snad abychom to oslavili v restauračním zařízení dobrého jména, v lepší části města, na hlavní třídě… Jen tam dojet než dojde nafta. V nádrži je jí zoufale málo.  

            Začínáme s mnohastránkovým seznamem obsahujícím zaručené cesty ke štěstí. Snad se až mlsně olizujeme, jako bychom pročítali jídelní lístek ve vyhlášené restauraci a z kuchyně by se k nám linula libá vůně připravovaných pokrmů. Ve své nevinnosti jsme plni sebevědomí, snad se až zdá, že s takovou přepestrou škálou možností a nabídek není možné sáhnout vedle. Naše chuťové buňku zanedlouho osloví nijak nedefinovaný překrm, po němž očekáváme rozkošný a chuťově bohatý hlavní chod. Sladké, křehoučké a křupavé štěstí. Než nám ho přinesou, jsme zas už o několik desítek minut blíže ke smrti. Ta jediná tady je jako přesný, jasně definovatelný mantinel. Zeď, za niž nelze nahlédnout ani ji nelze prorazit. Pouze na ni můžeme vyrýt, vyškrábat či načmárat své jméno. To s postupem času omší pod šedivými kapkami dešťů a oloupe se s nárazy sychravého větru, až nakonec snad i dočista vybledne pod mokrotou tajících sněhových vloček. Avšak nyní nozdry dychtivě nasávají pach vytouženého pokrmu přinášeného na vyleštěném stříbrném podnose. Chvějeme se nadšením, nádech, dramatická pauza – a s bolestně trpkým výrazem znechuceně chroupeme ten okoralý prošlý a poněkud plesnivý chleba.

            Množina přímek vedoucích ke průsečíku štěstí má o jeden prvek méně. S každým nádechem stárneme, ale to nám nebrání, abychom se nedmuli pýchou – právě jsme zdárně eliminovali onoho zrádného svůdce jidáše, který nás jako krysař vábivou písničkou o lásce a kráse oklikou přilákal nazpět ke startovní čáře nespokojenosti. Tik tak tok. Čekáme na desert a bezděky pohledem sklouzneme kamsi na svůj oděv. Na něm ulpěl vlas. Ztrácíme a stále nenalézáme. V oddělení ztrát a nález hlášeno tisíc ztrát a jeden nález. Nález chirurgický, nádor na mozku. V autě chybí brzdy a zeď už je na dohled. Vidíme už jen málo zřetelná jména těch, které jsme kdysi ztratili. Eliminace.

            Desert! Kdy ten bude? Proč nám ho ještě pořád nenesou? Snad se máme obrátit na vrchního? „Kde jste pane vrchní?!“ Mají tu vůbec vrchního? „Vrchní?!!“ Je tu? Je? Z bělounkého ubrusu na nás jako bezedná propast zírá tmavá zažraná skvrna. Neměli jsme náhodou být ve vyhlášené restauraci? Když tu sakra není vrchní, kdo to všechno řídí? Proč tamten zvrací a ten druhý se dáví rybí kostí? Proč leží pod stolem a nevstává? Je tu vůbec někdo? Jsme sami.

            Ještě než z tohoto podniku nadobro odejdeme namažeme zbylé drobty toho nevábného pečiva žluklým oslizlým máslem. Vybíraví jsme tedy nebyli! I ty seschlé kůrky sníme.

            Mínusy, a kolik jich bylo. Dohromady nám daly jediný zarezlý kovový plus a tím je kříž nad hrobem.