zamyšlení nad fenoménem jednoho klišé

     Dnes mají lidé mnoho ‘volného času’. Nebo alespoň více než dřív. Lépe řečeno – svého času. Mohou studovat, sportovat, hrát na hudební nástroj, kreslit, jíst, spát, přemýšlet… přemýšlet. A onehdy mě napadlo: „Má mě vůbec někdo rád? Co to je mít rád? Jak? K čemu?“ Znamená to snad, že s někým mohu trávit večery a objímat ho kdy se mi zachce? Dává láska povolení líbat? Je to společensky únosný důvod proč dělat poměrně přirozenou a příjemnou věc? Málokdo se nebojí políbit, když přitom nemá možnost se vymlouvat. Na lásku. Na opilost. Na lásku. Je to tedy – propustka?

     Lidé se vdávají a žení pro majetek. Dělali to vždycky. Pro peníze. Jenže i takový svazek je zcela právoplatný. I ti lidé musí mezi sebou cosi neviditelného, neuchopitelného mít. A co všechno budu nazývat ‘láskou’? Mateřskou, sesterskou, mileneckou,… nebo i tu o krok dál, jíž se přezdívá ‘nenávist’? Každý má své hranice. Jinak a jinde. Je snad štěstí v tom, najít někoho, kdo má tyto hranice na co nejpodobnějším místě?

     Jak daleko je ‘láska’ od ‘milovat’? Jak daleko je ‘milovat’ od ‘milovat se’? Láska je omluvenka za rozkoš. Přežitek v tvrzení, že cokoliv je příjemné je hříšné. Z pekla. Nečisté. Trestuhodné. Skutečně? Není spíše trestuhodné to, co přináší zklamání, bolest, splín... ach ano, ale – láska umí i to.

     Láska je krásné klišé. Je jako zrcadlo, jemná a křehká, co nedáš, nedostaneš. Klišé, asociace jako srdce, červená… Ve slovníku cizích slov to není. A přitom – ví někdo co to vlastně je? Neví, ale domněnek je spousta. Od antických filosofů se svým „Odi et amo.“ po dnešní společnost se svým „Láska prochází žaludkem.“

     Láska je hlavně subjektivní. Já osobně nemám ráda červenou barvu. A – víte – „Láska je jako hruška. Hruška má přesně definovaný tvar. Zkuste přesně definovat tvar hrušky.“

[Odi et amo. – Nenávidím a miluji.]