Třepotavý plamen pomíjivé svíčky ztrácel všechny své významy a propíjel se hluboko do stolu. Pohyb závěsů byl jako pohlazení vln na vyschlé oblázky mořského břehu. Třepot křídel racků rozrážel vzduch a hluboko, hluboko v moři se ozýval delfínů smích. Vlny pohupují loďkou v chlácholivé náručí.

Zavři oči.

Z rukávů se zvedá duha tisíce barev a v kouři se halí do stropu. Barevné oko tě sleduje a společně s duhou ke stropu stoupáš ty. Nejprve pomalu, ostýchavě…

Zamávej křídly.

Napneš celé tělo a míříš k oblakům. Mocně zabereš  tvá křídla se propnou jako tětiva luku. Vystoupáš víš a spustíš se směrem dolů, střemhlav k vrcholkům stromů. Nad nimi zakroužíš a pohlédneš do nebes. Slunce ti svítí do tváře. Ještě pár temp a vystoupáš jako Ikarus vysoko nad les. Ty nemáš křídla slepené voskem. Tvá křídla jsou křídla fantasie.

Řítíš se do údolí, jako jestřáb kličkuješ mezi kapkami vody z koryta bystřiny. Vyhýbáš se větvím a už vidíš pěnu vodopádu. Vystoupáš vysoko nad něj a sleduješ jak se dolů řítí voda s hromovou ozvěnou.

Vysoko do oblaků.