Odpoledne

Muž (či chlapec) seděl u potoka. Brouzdal nohama v chladící vodě. Poslouchal zamyšleně žabí píseň. Občas se sehnul do potoku a vytáhl oblázek. Hlína se vířila okolo místa kde ho vytáhl. Voda crčela po jeho bledých rukách. Studená, přesto však hřála. Hodil oblázek hluboko do proudu. Voda zavířila a oblázek tak jako tisíc předním dotkl se svých bratrů. Roztáhl ruce a natáhl se do kapradí na břehu řeky. Mžoural očima a sledoval slunce procházející mraky. Jeho dech byl klidný a připomínal klokot řeky.

Balrog vylezl z kapradí a posadil se mu na břicho. On ho cítil ale ani sebou nepohl. Bargol se svinul a začal spát.

Na jeho tváři byl úsměv. Postavil se, Bargol se hbitě přesunul na rameno. Rozběhl se lesní cestou směrem k vršku. Bylo už odpoledne a on chtěl vidět západ slunce. Svaly se na pulzující postavě napínají a sílí. Běží jako laň s větrem o závod. Jeho oči rozeznávají každý záblesk v mihotavém stínu stromů.

Dospěl na mýtinu. Jeleni se na něj dívají svým vlhkým zrakem. Přišlo další zvíře. Skákal jako srnka, zastavil se uprostřed mýtiny a nechal slunce prozářit celé své tělo. Byl jako součást lesa, jako lesní skřítek pískající na flétnu. Bargol mu vystoupil z výstřihu potrhaného trika. Rozběhl se jako šíp vystřelený z luku. S každým zatnutím svalů se dostával výš a výš. Stehna a lýtka se napínala jako promazaný stroj.

Vystoupal na vršek. Zhluboka dýchal, pyl květin všude okolo plnil jeho dech a naplňoval jeho duši štěstím. Tělo se zbavovalo odpadních látek vytvořených při běhu a předávalo je do větru, který ovíval jeho tělo. Sundal si propocené tričko. Bargol seskočil do trávy. Břišní svaly se rýsovaly při každém nádechu a výdech. Roztáhl ruce jakoby chtěl obejmout zapadající slunce. Zařval jako bazilišek a jeho hlas se nesl údolím přes les, potoky, jezera.

Jeho postava se rýsovala naproti nebesům, spíš jako drak, nelidský a přitom tak hladivý. Bargol stál na zadních a olizoval mu nohu. Jeho vlasy vlály ve větru jako roztrhané pavučiny černé vdovy, přitom hřáli toho kdo se do nich zavinul.

Šel pomalým krokem, Bargol okolo něj pobíhal. Sbíral předměty na zemi, většinou větvičky, kterým příroda přisoudila zajímavý tvar. Hladil okvětní lístky květin a jeho krok nezanechávala stopy. Kytky které vysadil. Jeho kytky.

Les byl přikrytý peřinou tmy. Domeček nevystupoval z kapradí o nic víc než větve stromů. Malé lesní stavení. Vešel dovnitř. Bargol skočil na svoje místo. Kolem noh se mu zavinul liščí ocas. Za chvílí místnost naplnilo světlo a praskání krbu. Sedl si do křesla které sám udělal. Byl spokojený.