Smrt...

Stojím naproti Tobě s nataženými pažemi,

v dlaních držím své srdce a daruji Ti jej,

s úsměvem ho vezmeš do ruky s růžemi,

úmyslně bodáš pomocí trnů do něj.

Pozoruješ, jak klátím se v bolestech k zemi,

nijak Tě netrápí, že pro Tebe umírám,

pak najednou dojde Ti, jak se cítím, jak je mi,

odhodíš růže a klekáš ke mně, já Tebe mám.

Pak naposledy zašeptám, Miluji Tě,

naposledy vydechnu a oči zavírám,

s bolestným pláčem k sobě tiskneš mě,

bylo pozdě, takhle člověk zůstává sám.

Na hrob můj dáváš každý den čerstvé květiny,

chvíli si semnou povídáš o své bolesti,

vyčítáš si to, víš, že za mou smrt můžeš Ty,

odcházíš a netušíš, že stojím naproti.

Nevíš, že celou noc hlídám Tvé krásné sny,

necítíš, že po městě Tě držím za ruku,

že starám se o Tebe celé dny,

zemřela jsem, ale nechala Ti svou lásku.