Skleněná krychle

Skleněná krychle a uvnitř já samotná,
chci ven, však veškerá snaha zdá se zbytečná.
Vidím svět, slyším svět, však dotknout se ho nemohu,
snažím se vší silou rozbít tu „obludu“.
Sil mi však rychle ubývá, jsem slabá stále víc,
mám pocit, že umírám, vyčerpáním mi hoří líc.
Člověk se snaží, doufá, že ze zajetí někdy uteče.
Nevěříš? Tak si to zkus hloupý člověče!
Zkus být zavřený mezi čtyřmi stěnami a být sám,
vidět, jak se radujem, však nemoci se přidat k nám....
Ta samota tě nutí přemýšlet, věci rozebírat,
každý cit, každý pohyb, o všem pochybovat.
Ten prostor mě svazuje, brání mi v pohybu,
všude sklo, usnout z toho nemohu...
Mám pocit, že nejen já, ale i mé srdce má krychli svojí,
je možná víc lidí, okolo kterých skleněná krychle stojí...