Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seCvičení řeky
29. 02. 2008
16
22
6235
Autor
StvN
Pramen.
Pusté břehy.
Vidění bílého dne.
Člun se neobjevil ani dnes.
Pouhé zdání.
Myslím, že jsem svůj život zničil v pouhá zdání. Zdání klamu.
Sen.
Náhlé probuzení.
Vstal jsem a vyšel před chýši. Je noc.
Hvězdy.
Větrné vrchy.
Zdálky zahoukala sova a mě napadlo, že jsem stále sám. Chýše za mnou je prázdná.
Čekání.
Stromy objímají.
Jak dlouho ještě budu opakovat tuto činnost – není nudná ani zbytečná, lhal bych. Nejsem tu nerad.
Avšak.
Proměny nálad.
Myslím, že jsem.
Opět jsem se probudil a nikdo si toho nevšiml. Rozhlížím se po hladině řeky. Odvažuji se namočit kotníky. Vracím se do chýše a spím.
Strach.
Nejistota bdění.
Přítelem je mi zvuk.
Co mě provází chvílemi rána a dne? Hlídá v noci, když spím? V čem se koupu téměř hmotně?
Památka.
Opracovaný kámen.
Nástroje, zbraně, předměty – to – ztraceno a uvědoměno si, že nechyběno. Vydal jsem zvuk – tak tichý já.
Zpěv.
Osvobozující splynutí.
Pomalý přízvuk pocitů.
Svlékl jsem se a vstoupil do řeky.
Žízeň a chuť mě donutily plavat proti proudu až na vrchol sil.
Únava.
Snaha dokonalosti.
Být tady nestačí.
Otočil jsem se k řece zády. Zrakem pronikám mezi stromy. Ztrácím se v temnotě.
Beznaděj.
Činné myšlení.
Zoufání si nad sebou.
Pravděpodobný úspěch spočívá v prvním kroku. Napadlo mě, že jsem nevzdělán. Šel jsem spát do chýše.
Opakování.
Strnulý pohled.
Vrchol chýše splývá.
Zvenku slyším zvuky, avšak tentokrát zůstanu ležet. Venku je cizí.
Nebezpečí.
Váhavé stání.
Pouštění věcí po vodě.
Asi jsem doufal, že se dočkám změny.
Dnes už nevím. Spouštím zrak ze zdobené zdi na koberec a nevybavuji si chýši.
Neumím.
Vazby nejsou.
Nebytí je stav.
Sto metrů od chýše je stále džungle.
Myslím, že se to nezmění. Jedinou nadějí je řeka.
Bezvětří.
Ztráta vědomí.
Tak trochu jiné probuzení.
Smrákání mě už neděsí. Postavil jsem si vor z klacků a lián. Přesto mi prales nic neříká.
Jízda.
Plynutí jako.
Tak trochu jiné čekání.
Myslím, že jsem udělal dobře. Ujišťuji se pravidelně.
Stýskání.
Chýše umírá.
Odměna nebo trest?
Zisk nedokáži ocenit tak, jako ty. Myslím, že jsem se vůbec nezměnil.
Pocity.
Hloubka poznání.
Otupělost - vědomí zmaru.
Obávám se, že jsem se vytratil dříve, než má provizorní chýše.
Pusté břehy.
Vidění bílého dne.
Člun se neobjevil ani dnes.
Pouhé zdání.
Myslím, že jsem svůj život zničil v pouhá zdání. Zdání klamu.
Sen.
Náhlé probuzení.
Vstal jsem a vyšel před chýši. Je noc.
Hvězdy.
Větrné vrchy.
Zdálky zahoukala sova a mě napadlo, že jsem stále sám. Chýše za mnou je prázdná.
Čekání.
Stromy objímají.
Jak dlouho ještě budu opakovat tuto činnost – není nudná ani zbytečná, lhal bych. Nejsem tu nerad.
Avšak.
Proměny nálad.
Myslím, že jsem.
Opět jsem se probudil a nikdo si toho nevšiml. Rozhlížím se po hladině řeky. Odvažuji se namočit kotníky. Vracím se do chýše a spím.
Strach.
Nejistota bdění.
Přítelem je mi zvuk.
Co mě provází chvílemi rána a dne? Hlídá v noci, když spím? V čem se koupu téměř hmotně?
Památka.
Opracovaný kámen.
Nástroje, zbraně, předměty – to – ztraceno a uvědoměno si, že nechyběno. Vydal jsem zvuk – tak tichý já.
Zpěv.
Osvobozující splynutí.
Pomalý přízvuk pocitů.
Svlékl jsem se a vstoupil do řeky.
Žízeň a chuť mě donutily plavat proti proudu až na vrchol sil.
Únava.
Snaha dokonalosti.
Být tady nestačí.
Otočil jsem se k řece zády. Zrakem pronikám mezi stromy. Ztrácím se v temnotě.
Beznaděj.
Činné myšlení.
Zoufání si nad sebou.
Pravděpodobný úspěch spočívá v prvním kroku. Napadlo mě, že jsem nevzdělán. Šel jsem spát do chýše.
Opakování.
Strnulý pohled.
Vrchol chýše splývá.
Zvenku slyším zvuky, avšak tentokrát zůstanu ležet. Venku je cizí.
Nebezpečí.
Váhavé stání.
Pouštění věcí po vodě.
Asi jsem doufal, že se dočkám změny.
Dnes už nevím. Spouštím zrak ze zdobené zdi na koberec a nevybavuji si chýši.
Neumím.
Vazby nejsou.
Nebytí je stav.
Sto metrů od chýše je stále džungle.
Myslím, že se to nezmění. Jedinou nadějí je řeka.
Bezvětří.
Ztráta vědomí.
Tak trochu jiné probuzení.
Smrákání mě už neděsí. Postavil jsem si vor z klacků a lián. Přesto mi prales nic neříká.
Jízda.
Plynutí jako.
Tak trochu jiné čekání.
Myslím, že jsem udělal dobře. Ujišťuji se pravidelně.
Stýskání.
Chýše umírá.
Odměna nebo trest?
Zisk nedokáži ocenit tak, jako ty. Myslím, že jsem se vůbec nezměnil.
Pocity.
Hloubka poznání.
Otupělost - vědomí zmaru.
Obávám se, že jsem se vytratil dříve, než má provizorní chýše.
22 názorů
Tohle je moc dobrý text, a je mi jedno, jestli se to nazve povídka, báseň či báseň v próze, nebo nějak jinak, třeba črta.
"Pramen.
Pusté břehy.
Vidění bílého dne.
Člun se neobjevil ani dnes.
Pouhé zdání.
Myslím, že jsem svůj život zničil v pouhá zdání. Zdání klamu."
asi nejlepší část, písmenko po písmenku
celkově možná zbytečně dlouhé, ale proč ne, když to funguje - jen mi připadá, že na začátku to je lepší, ale může to být jen nárazem na neobvyklou stavbu tohodle kousku.*
Nebudu se rozepisovat co ve mě dílko vyvolalo. Ale stalo se tak a to je dobře.
prílis mi to pripomina koncept, aj ked dobry, neviem sa zbavit pocitu, ze z toho mohlo byt ovela viac ako je. takto mi ostal len taky zvlastny zmateny dojem
Usmáty_autor
02. 03. 2008
jenom bych doplnil, že teď už nevím, o čem to bylo, bylo-li to o něčem; vím ale, že se mi četlo dobře
to je na jednu stranu fajn, na druhou to tak úplně nestačí
je vidět, že umíš zacházet s jazykem, vyvolat atmosféru
takhle ten text chápu
jako jakýsi ambient
Usmáty_autor
01. 03. 2008
upřímně řečeno: nebavilo...na můj vkus povídka (ať už je to vlastně cokoliv) sdostatečně nevytváří svůj vlastní semknutý svět, jen přespříliš naznačuje. Nějak rozpačito na jazyku. Ale třebas to jen mýlka má vlastní soukromá.
Veľmi zaujímavé... ako čítanie cudzieho denníku, páči sa mi tiež úvodné vhodenie do deja...
Usmiata, Ty máš na toto dobrý klub, však? (avi)
Přežívání, boj o život, hledání smyslu, východiska, ale to všechno uvnitř člověka. Aspoň si myslím, že se to celé děje uvnitř. Sám sobě prostředím... Vlastně to asi svým způsobem JE konec světa.
pěkný.. takvé transpersonální, přijde mi.. takové nakročení k věcem, do věcí, k řece, do řeky..
Přečetla jsem už včera, próza není moje "parketa", takže objektivně hodnotit se neodvážím, ale za sebe můžu říct, že mě nenechala v klidu. Musela jsem se k ní vrátit ještě i dneska a je opravdu působivá. Znepokojivá.
Nemyslím si, že by to byla ortodoxní povídka. Má to na povídku mnoho zámlk, nápověd, jednoduchých obrazů a krátkých dějů, byť na sebe navazujících. Je tam řada sekundárních, indukovaných pocitů, takže já bych to s dovolením klasifikoval jako báseň v próze - a to mimořádně účinnou.
Zajímavý experiment; a jakkoliv jsi to zařadil do povídek, má to strukturu a střeva básně. Pochybuju, že to moc lidí přečte; líbí se mi atmosféra a motivy, které slouží vlastně jen jí; ne že by mě čtení zas nějak uchvacovalo, ale.
*