Tam budeme se zítra ráno brát…

„Čím se utěšíme, my vrazi všech vrahů? To nejsvatější a nejmocnější, co svět doposud měl, vykrvácelo pod našimi noži, - kdo z nás tu krev smyje?“

F. Nietzsche

„Co chceš dělat až přijdeme?“

       „Chtěla bych si najít nějakou práci na pár dnů, nic velkého, ale aby mě to bavilo. Myslíš, že něco najdu?“

       „Sem si jistý, že ty najdeš něco kdekoliv a kdykoliv. Jsi vážně dobrá.“

       „Za to opět vděčím tobě, jsi pro mě obrovská podpora.“

       „A vždy budu, tím si můžeš být jistá.“  trochu se usmál.

„Vypadáš úplně jinak když se směješ. Vždycky ti tak nějak omládnou oči.“ Chvíli ho zkoumavě sledovala „Máš strašně zvláštní oči, strašně staré a přitom ty sám jsi mladý.“ 

Přes Haličské pláně vane vítr zlý,

To málo co jsme měli, nám vody sebraly

Jako tažní ptáci, jako rorýsi,

Letíme nad zemí, dva modré dopisy…

„Pověz mi prosím, proč tady. Proč zrovna tady chceš mít svatbu. Poznal jsem mnoho nádherných zemí a tato mezi ně nepatří.“

       „Sama nevím. Něco mne sem táhne. Líbí se mi tu, je tu pro mne neustále práce, a když není, tak si ji vytvořím.“

       „A tohle na tobě miluji. Tu činorodost a nápaditost. Nikdy nesložíš ruce nečině do klína a nesedíš v koutě.“

„Není to nijak těžké, lidé mi v mé práci ochotně pomáhají. V tomto směru jsme si dost podobní. I ty jdeš pořád dál. Dál a dál bez zastavení a bez ohlížení."  Na chvíli se odmlčela „Ty si sem šel jen kvůli mně, viď?“

       „Ano“

Poprvé za celou dlouhou cestu se zastavila. „ Jestli se ti tu nelíbí, můžeme jít jinam, daleko odsud, někam, kde se ti bude líbit. Někam, kde se bude líbit i mě.“ Tvářila se trochu smutně.

„Líbí se mi tam, kde ty jsi šťastná. Nikdy jsi to neměla zvlášť jednoduché a nikdy nebylo moc lidí, kteří by tě bezvýhradně milovali. Chci, abys byla šťastná na místě, které si sama vybereš.“

Ještě hoří oheň a praská dřevo,

Támhle za kopcem je Sarajevo,

Tam budeme se zítra ráno brát…

„Ty tuto zemi opravdu miluješ, viď?“

       „Ano.  A bojím se o ni. Moc se o ni bojím. Jestli ji potká v budoucnosti něco takového jako teď, naprosto ji to zničí. Bojím se, že se už nevzchopí.“

       „Nebude to mít lehké nikdy, ale myslím, že se ode dna vždy odrazí. Alespoň v nejbližších letech. Čeká ji ještě hodně zlého.“

„Udělej s tím něco. Máš moc, lidé tě vždy poslechnou. Můžeš změnit budoucnost.“ Oči se jí leskly.

„Nad tímto nemám žádnou moc, bohužel. Víš, že bych to pro tebe udělal, ale myslím, že lidé by mne v tomto směru neposlechli. Mají vlastní hlavu. Budou chtít to samé, co chtějí teď. Nová území a větší moc. A jejich  úmysly změnit nemohu.“

       „Já vím…ale i přes to zlé se sem budu ráda vracet…“

Farář v kostele nás sváže navěky,

Věnec tamaryšku pak hodí do řeky,

Voda popluje, zpátky do moře,

My dva tady dole a nebe nahoře…

„Je mi těch lidí líto. Podívej se jak žijí, jak jsou chudí. Nemohli bychom pro ně něco udělat?“ zeptala se, když se dívala do údolí, ve kterém stála malá vesnička.

„To pochybuji. Chtěla by jsi zachránit tuto vesnici? A co celá tato země? A vůbec tato země není jediná, jsou jiné chudé …a nebo spíš mnohem chudší.“

„To ano ale…přeci jen se cítím trochu vinna za to, jak je to tu zničené. I ty by ses tak měl cítit.“

„Jsme stejně vinni, jako ti lidé z vesnice, jako vlády, i jako partyzáni. Všichni jsme vinni. Já viděl umírat lidi a země. Už nemohu litovat, ani se cítit vinen.“

„Chtěla bych jít mezi ty lidi, pomoct jim, mluvit s nimi. Táhne mě to k nim.“

„Nechápu, co tě přitahuje na chudé země zničené válkami.“ odvětil

Na chvíli se zamyslela „Nevím. Občas se sama sebe děsím. Cítím se rozpolcená. Vidím lidi umírat a trpět, ale nijak mne to netrápí, spíš těší. Také ale vidím jejich zármutek a pláč, smrt jejich dětí a pláču s nimi. Vím, že to tak musí být. I ty to víš, vlastně ty jsi mne udělal takovou, jaká teď jsem. Nelituješ toho, nezdám se ti zrůdná?“

„Nelituji a nikdy nebudu. Miluji tě takovou, jaká jsi. Už na počátku jsem věděl, že my dva jednou budeme spolu.“

„Já vím“ usmála se „ty vždy všechno víš dopředu a s předstihem a ve všem máš pravdu.“

„Vím toho hodně, to ano, ale nikdy jistě nevím, co si lidé myslí. S jistotou ani nevím, co si myslíš ty . A to tě znám už dost dlouho.“

„A to je možná dobře.“ Opět s usmála

Ještě hoří oheň a praská dřevo,

Támhle za kopcem je Sarajevo,

Tam budeme se zítra ráno brát…

„Víš, nikdy jsem neměl domov. Tedy opravdový. Nikdy jsem nikde nebydlel  a na žádném místě jsem dlouho nezůstal. Chtěl bych to zkusit.“

Tázavě se na něj dívala.

„Chtěl bych dům, děti. Chtěl bych se zastavit, alespoň na pár let. Chtěl bych se zastavit s tebou.“
„Ale…chtěli jsme jít dál a cestovat a…“

„Mohli bychom pomáhat lidem, jak sis přála. Najít si práci, nejenom na pár dní ale na několik let. Žít jako normální lidé, mít knihovnu a velkou zahradu se starými duby.“

„To by si pro mě opravdu udělal? Myslela sem, že se nechceš usadit, že se nechceš  nikdy zastavit. Myslela jsem, že to tu nemáš rád, že tuto zemi nečeká nic dobrého…“

„Chci být jen s tebou, je mi jedno kde. Můžeme jít někam do hor, kde se nám nic nestane, kde budeme v bezpečí my i naše děti.“       

Postavím ti dům z bílého kamení,

Dubovými prkny on bude roubený,

Aby každý věděl, že jsem tě měl rád,

Postavím ho pevný, navěky bude stát…

„Miluju tě a nikdy tě neopustím.“ Řekla

„Drahá Válko, zapomínáš, kdo jsem. Jsem Osud, znám minulost a tvořím budoucnost. Samozřejmě že mě opustíš.  Ne dnes, ani zítra, ale jednou to uděláš. Nic netrvá věčně.“

Ještě hoří oheň a praská dřevo

Támhle za kopcem je Sarajevo,

Tam budeme se zítra lásko brát…