Pár skleslých nadějí

Kde jsou ty krásný dny? Kde jsou a přijdou?

Skleslá, to je to slovo, někde uvnitř se něco třepe, je to vzpomínka, je to naděje, že zase bude dobře, že zase budu s ním, jen minutku, jen okamžik. Tíží to vědomí, že všechno krásné, co jednou začalo, jednou taky skončí. A bude to brzy.

Odcházíš? Usmívám se a přeju šťastnou cestu. Pláču a držím se za hlavu, odešels a jsem tu úplně sama, dnes jen na chvíli, ale příště odejdeš napořád.

Kam se poděla radost? Odešla s tebou… snad aspoň ona se jednou vrátí.

Mám se dobře, je to jen beznaděj…

Můžu dělat spoustu věcí, nic netěší.

Mám tolik nadějí a přání, jen doufat nesmím.

Je to takhle lepší, pro nás všechny, je to lepší, ale strašné.

A najednou chápu všechny ty ostatní, ty co se vzdali. Nic neudělám, nejsem tak hloupá.  A nejsem ani tak chytrá, abych věděla, co udělat mám.

NIC neudělám.

Že stále marně hledáš lásku? Že se často trápíš a ztrácíš naději?

Budu stokrát zoufat a naříkat, jen když budu vědět, že je to ono. Raději nekonečněkrát hledat a nenacházet, než jednou ztratit naději. Jen mít pár vzpomínek a doufat a nikdy nezapomenout. Raději se chvíli trápit a chvíli smát, než nemít kam jít, co dělat, s kým se smát a pro koho trápit.

Neumím se usmát. Dívám se na lidi, jak jsou šťastní, jaký asi mají důvod? Nemůžu ani brečet, ustrnula jsem v nějaké bublině.

Usmál se na mě...podíval se...napsal...to je jedno, ale už se zase směju. Jak snadné. Pro smích není potřeba VELKÝ důvod...