Básník

Básník,

tak mu všichni posměšně říkají.

Básník,

on ale je.

V regionálním tisku

má otisknutou básničku.

Jednu.

No vida jak se to rýmuje.

Básník se vrací ze své oblíbené hospůdky domů.

Po cestě pozoruje velký měsíc v úplňku,

stačí jen natáhnout ruku.

V posvátné úctě k průvodci všech Múz to neudělá.

Skoro ambientní prostředí noci

je hodno napsání básně.

Básník se však vtíravou myšlenkou vrací zpátky

do hospody

kde ho každý přesvědčoval,

že ty správné básně

mají být jen o kráse

ženského těla

a tak on nikdy psát nedokáže.

Ještě se uvidí.

V ložnici je tma

chvilku trvá, než si Básníkovy oči přivyknou.

Usmívá se,

jeho láska tu leží nahá

a nepřikrytá,

asi čeká na sladká vyznání rtů,

doteky dlaní,

milování.

Smyslně roztažené nohy lákají

k lásky hrám.

Nedočkavé rty kloužou po kůži

od chodidel

až k ochablému přirození jeho přítele.

V ten moment mu vše docvaklo.

Nikdy se nestane básníkem.

Potichu sebere zbraň

svého milence.

Ve dveřích hospody mačká spoušť.

Mačká ji,

i když vystřílel zásobník.

Mačká ji,

i po příjezdu zásahové jednotky.

O rok později.

Básník,

jak mu tu všichni říkají

pozoruje měsíc v úplňku

rozdělený mřížemi ústavu.

Spolubydlící jako každý večer usilovně masturbuje,

nevšímá si toho,

dál v duchu skládá básně o ženské kráse

a prstem mačká spoušť.