Začalo to vše jak pohádka,
jak když princ zatluče na vrátka.
Vrátka patří k vysoké věži,
kde princeznu, drak, zlý ten střeží.
Ta princezna žila staletí v samotě a smutku,
jako trest, že vykonala příliš dobrých skutků.
Milovala lidi, radost, hry a smích
a to viděla baba zlá, ve svých očích zlověstných.
I zachtělo se babě zlé
a v myšlence své úděsné,
té jedné noci bezesné,
unesla princeznu na věž
a zaklela ji tamtéž.

Princezna v té místnůstce, kde mohla sotva chodit,
hodiny a staletí,musela se nudit.
A tak začla verše psát,
myslela,že tak část sebe může světu dát.
Psala hodiny a roky,
když uslyšela náhle, kroky!

Jako malá panenka,
vyhlédla hned z okénka.
Zřít budoucnost a naději,
zázraky, co se dnes již nedějí.
Uviděla prince, na koni bílém,
jak stojí u veže, pod tím vysokým jílmem.

Ty má krásko,
moje, lásko!
Zavolala naň princ

Srdce mé je navždy tvoje,
musíš býti žena moje!

Princezně hned zrudly tváře,
vytáhla brk z kalamáře
a začala psát verše, baže!
Princ na něco se ji táže.

I koukla zase ven,
shlédla na tu ze.
Princ naň něco huláká,
prý ať dále neplaká.

Slíbil, že ji vysvobodí,
na zámek ji doveze,
že čarodejnici, trýznit ji už nedovolí
a k oltáři ji dovede.

I našel prince dlouhý žebřík
a zabořil ho v blízký keřík.

Hle drak, ten zlý, jenž jeho jméno,ČAS,
pokoušel se znenadání, princi zlomit vaz.

I princ se draka lekl
a hned poté, utekl.
Jak hloupá princezna byla, když myslela, že by pro ni dobyl celý svět,
vždyť by pro ni neutrhl jediný květ.