............

Zmizela cesta …co možná kdysi vedla správným směrem … zavátá písky …mořem…solí… teď už jen uvnitř sebe vede…teď už jen uvnitř sebe zní … a bolí Klára Blažková Nad poslední kapkou řeky Měsíc opiově zhas Ztichla umořená slova To žíly .. podřezal si čas. „nemá to žádný tvar ani podobu, je to ploché a neživé, ale stejně tě to nenávidí a ničí tě to daleko účinněji než cokoli jiného.“ Když zemřeš, zmizí to. Prostě se to rozplyne. „už se nic napravit nedá Kláry…naopak…vše bude stále horší…přeješ si, aby někdo přišel a pomohl ti, ale nikdo nechce, aby se tvůj stav zlepšil. Všichni tě nenávidí za tvé chování. Každý může žít bez tebe…“ … „to není pravda“ … „už si zase něco nalháváš?“ … „žádná čistá, laskavá duše nemůže nikdy pochopit duši tak špatnou, jako je ta moje.“ Maminko odpusť mi. .. . „Proč jsi špatná, holčičko?“ ptala jsi se. „Nevím, nerozumím tomu, prostě jsem. „Co jsi udělala tak špatného, vždyť jsi pořád tak hodná?“ „Nevím, ale je to ve mně – pořád.“ Vzala jsi mě do postele a zůstala se mnou. Já … pamatuji si, jak jsi na mě vždy byla pyšná a jak jsi mě milovala bez ohledu na to, co jsem provedla a nebo jak jsem se chovala. A taky si pamatuji, jak jsem na tebe byla někdy zlá. Hrozně mě to mrzí. Chci se ti omluvit a říct ti, že tě mám nejradši na celém světě. A tak ti to povídám, ale ty mi neodpovídáš. Znamená to, že mě už nemáš ráda?….. Maminko slyšíš?… ..naše současná města připomínají poškozená mraveniště, kde lidé pobíhají všemi směry. Život je stresující a bolest, nedokonalost a lidskost jsou v dnešní době zcela nepřijatelné. Média nás neustále zahrnují pesimismem, špatné zprávy jsou dostupné, zatímco dobré vidíme jen ojediněle. Např. předešlé špatné aktuality nahrazené poslední dobrou o zvířátkách. Krása a obdiv jsou velice spjaty se štíhlostí. Ve světě modelek tzn. čím hubenější a zdevastovanější tím úspěšnější.“Anorexie a bulimie je vedlejší produkt společnosti, která si štíhlost cení nadevše“. Obézní člověk = neatraktivní, líný, se slabou vůlí. Samozřejmě to tak být vůbec nemusí! Spoustu obézních lidí žije velice aktivním životem. Jedná se spíše o halo efekt hubeňourů. Je to stejné jako s blondýnkami. ( Primitiv považuje blondýnky za hloupé aniž by dotyčnou osobu vůbec znal). Když se seznamujeme s opačným pohlavím, jedna z prvních otázek bývá „Co děláš? Studuješ, pracuješ?“ A už škatulkujeme. Neznám moc dívek, které po odpovědi „Jsem zedník“ zůstává ve společnosti( až do této chvíle) milého kluka. Zůstane s ním povídat třeba „prodavačka“, nikoliv studentka právnické fakulty. Že se mýlím ? ….. ( píšu o tom, jak to vidím já, nemusíte se mnou souhlasit). A povaha? Slovy kamaráda:“Malá, roztomilá, chytrá, mazaná, přátelská, nedostupná, nechápající srandu.“ Podle mého bývalého přítele .“ Sobecká, rozmazlená, náladová, náročná, povrchní a věčně nespokojená.“ A co si o tom myslím já? Život je barevnej pro lidi, kteří někoho mají a co něco znamenají. Snadněji žije se s penězi, hůře bez nich. Ať už jsem se chovala jakkoliv…. pro svou maminku jsem byla sluníčko. A její slova?: „Miluji život, protože mi dal Tebe, miluji Tebe, protože jsi můj život“… …maminku od sebe můžeš odhánět…nikdy se odehnat nenechá…můžeš ji říkat strašný věci…ví že to tak nemyslíš…zklameš ji a ona ti odpustí…a čím víc říkáš ne tím víc tě k sobě tiskne… „Tady je naprostá hloupost srovnávat přítele a mamku. Hodně věcí cos řekla mě, věř, že by se taky dost dotkly i mamky. Ta si může akorát myslet, že to nemyslíš vážně.“ „.uvědomil jsem si, že na tebe nemám. Jsi něco víc než já. Patříš do vyšších finančních a společenských vrstev. Já jsem se tam nenarodil. Stýkám se s obyčejnými lidmi.“ „Jsem v divným rozpoložení, pořád nad tebou přemýšlím. Vím, že s tebou být nemůžu. Vím, že dřív nebo později kdybych byl s tebou si budeš říkat, že jinde by ses měla líp. Víc peněz, větší rodina.. Sama jsi to řekla. Nevím proč říkáš cizím lidem, že jsi nad mou tetou ohrnovala nos, chodila s nosem nahoru. Myslíš si, že jsi v životě dosáhla něčeho víc než ona? Já myslím, že ne. Paní Spoustova by bez JuDr. Spousty taky jezdila MHD a bydlela v bytě. Stejně tak i jiní. Svět je ale takový, že jsou hned tito lidi automaticky lepší. Třeba tyto a jiné věci někdy pochopíš. Třeba ne. Tenkrát na začátku jsem tě nechtěl vzít k Hrstkovi, k tetě, Sylvě … riskl jsem to … dopadlo to tak, že ses jim téměř posmívala. Nebýt těchto lidí tak jsem vyrůstal v dětské domově. Toho si já přes všechny nedostatky cením. Jiní lidi, co mají desetkrát více peněz by to třeba neudělali. Nikdy by ses s nimi nebavila. Chtěl jsem s tebou žít. Nevím jestli budu mít vilu … asi ne … to zas tak úplně nevadí… nebudu mít třeba chryslera … ale opel třeba budu mít ale jiný věci … chudej nebudu … to stačí … dnes jsem byl u tebe.. nevím jestli jsi tam byla nebo ne. Když tě den alespoň neslyším tak jsem nesvůj, co mám dělat? … Zřejmě je to všechno moje obrana. Taky nechci být zraňovaný. Asi tě tajně miluji, ale nepřiznám si to. A taky si myslím, že se velmi brzy vrátíš k Martinovi. „ve svém životě jsem nepotkal osobu na kterou bych se mohl 100% spolehnout .. vím, že jsi se mnou jen kvůli mému tělu .., jinak by sis mě ani nevšimla.“ Nevím, co má za význam, že nechceš být dostupná. Ukazuje mi to, že není něco v pořádku. Tak bys to řešit neměla. Asi jsem tě už úplně odradil. To jsem ale nechtěl, abys se mnou vůbec nemluvila. Pokud se mnou chceš přestat definitivně komunikovat tak mě to dej vědět. Já se přestanu zajímat. Alespoň jsem poznal, že máš občas obsazeno takže s někým přece jen povídáš. Zřejmě s Martinem V. Nebudu už více psát, abych ti nezaplácal schránku. Chtěl jsem se u tebe stavit ještě večer, ale pak jsem nejel. Měj se hezky. Mobil si klidně zapni … když nechceš já už ti psát vůbec nebudu. P.S : Nejde jen o to jestli s někým chceš být … ale taky o to jestli s ním můžeš být … chtít a nemoct … posílám ti spoustu pus … R. „Mám tě hodně rád. Přirostla jsi mi k srdci. Co mám dělat? To vše … jak mám věřit? Buď se mnou trpělivá. Nic neslibuji. Nemůžu se nechat znovu napálit.“ „Chtěl jsem jet k tobě, ale musím k Míši … nešlo to…vše mě mrzí…už jsem mohl být dávno s tebou …neber si tak ty moje slova.“ R. ( vím, že mě máš rád … ale už to není jako dřív a já mám strach, že už to nikdy nebude jako dřív … chci se tě zeptat … co očekáváš od života? … lásku ?… … ale kdybys chtěl od života lásku tak zbaběle neutíkáš před tou naší … ) … v noci když jsi u mě spinkal … třásl jsi se a já na tebe dala deku … pak jsem se na tebe ještě chvilku dívala … jsi moje koťátko … snesla bych ti celý svět … kéž by to bylo v mé moci … někdy ráno, když se probudím … nemůžu vstát … nemám důvod proč vylézt z postele … nemám chuť … na sobě mám tvé pyžamo a ležím se slůnětem a ptám se sama sebe „ opravdu si myslíš Kláry … že jde smazat všechno to, co se mezi vámi stalo … smazat všechno to zlý … ano“ … odpovím si a z toho bojuji jako lev … ale teď tu zase sedím a ťukám do klávesnice … … mám na sobě rány … které se nehojí … mám je otevřené a ty do nich ještě kopeš … a já? … já tě přes tu všechnu bolest hladím po vláskách … líbám … směji se s tebou … a když zapomenu na to všechno kolem … je mi hezky … ale pak přijdu domů a ty rány si snažím vyhojit … nejde to… ty jediný mi je můžeš vyhojit pokud ti to dovolím … a já ti to dovolím … ale ty mi nedovolíš abych zacelila ty tvé … máš strach… že ti ublížím ještě víc než do teď … zkažená láska … tak tomu říkáš … „Když jsou zničené tvoje sny … a z naděje zbylo jen zoufalství …zíráš do svých očí zarudlých od slz …čím jsem se provinila, že si zasloužím tohle? … vždyť jsem neprosila o život …“ …z mého deníku … rok 2002 …ranní váha 38kg … „ pokoj byl studený a bílý, bez jediného smítka nebo nečistoty. Seděla jsem osaměle na krajíčku židle u okna. Po mé levici byl malý prádelník a přede mnou bílá postel. Skříň byla veliká, široká, všechno bílé. Proč mě tu takhle nechali? Bylo to za trest? Jak jsem tu seděla v naprostém tichu, chtěla jsem se pohnout a utéct pryč, ale co by tomu řekly sestřičky? Co by se mnou udělaly? Nikdo mi nic neřekl, jenom, že tohle je můj pokoj. Můj pokoj? Tenhle studený, prázdný, tichý pokoj je můj? Rychle jsem se postavila a otočila se. Spatřila jsem svůj odraz. To jsem přece vůbec nebyla já. Prohlížela jsem si tu postavu a ona mě také. Měla řídké vlasy, vpadlé oči a vystouplé lícní kosti. Ta cizí vychrtlá dívka se pohnula současně se mnou, když jsem sklonila hlavu, abych se podívala na své ruce. Byly hrubé a necitlivé. Zabíjela jsem se – to mi říkali, ale mně to bylo jedno. Byla jsem ponechána křehká, otevřená a nahá. Mohli se mnou dělat, cokoli chtěli a já neměla sebemenší šanci jejich úmyslům zabránit. Ano, byla jsem tady, izolovaná v té bílé cele, a navíc jsem byla odsouzena k bezčasové prázdnotě, které se říká léčba.“ předešlé dva dny … snažila jsem se je udělat co nejhezčí… zasmála jsem se s tebou … koupání v bazénu … vířivka… sex … projížďka v kočáře taženým Mařenkou ( objímal jsi mě a tak krásně jsi se usmíval … dával jsi mi pusinky ) … …večeře o čtyřech chodech v kouzelné luxusní restauraci … to všechno se mi strašně líbilo … ale i přesto všechno se ti podařilo mě rozplakat… „ Kláry … mě to teď mrzí … nechci abys byla smutná“ …u večeře to bylo … romantický … to prostředí … hudba… povídali jsme si o nás dvou … „ možná s tebou budu“ … „ ten dnešek budu napravovat … zítra … pozítří … o víkendu“ … „ uvařím ti taky u Hrstky čtyři chody … dám tam bílý ubrus … svíčky…“ „ já tě stejně nedokážu opustit“ … já ti ty slova uvěřila … jsem ještě snílek … … budu se opakovat … láska se nepočítá podle toho kolik si necháš líbit od toho druhého … možná je tohle zkratovité jednání … ale já už nemůžu takhle dál … ubližuješ mi … … sama jsem pochopila … že zhrzená láska se napravit nedá … … chtěla jsem pro tebe to nejlepší … ale se mnou šťastný nejsi … a já s tebou takhle taky ne „ Klárko proč brečíš … kvůli mamce?“ … „ babi běž prosím pryč“ … „ proboha co se stalo … mám někoho zavolat …je ti špatně?“ „ ne … nikoho nevolej“ … … … … … … … … … … ……………………………… nemůžu zničit Míšu … a tak jsi zničil mě … moře a nic … jen jedna vlna … jen maják vztyčen na břehu… zpěv ustal…stesk jej střídá… pro vlídnou náruč…pro něhu… moře a nic… jen křídla ptačí…oči mi chtěla přikrýt tmou…ten dětský pláč…být hluchý radši…být hluchý…němý…oslepnout…moře a nic…jen vzlyk a lítost…houf supů pluje za slávou…nářek a žal…zoufalý pokus…vydat se mořem za mámou… moře a nic…jen za pár vteřin…přestane druhé srdce tlouct…snad ještě věří…dítě a máma…co zapřáhli ji za chomout…moře a nic…supi se slétnou…k oslavě už nic nechybí…jen třetí srdce…přestane tlouci…to moje … za dvě velrybí … …………………………………..

---