Hodný pán

Miluje děti,

jen žádné sám nemá.

Smůlu má i na ženy,

první od něj utekla hned po úrazu

a schopnosti děti mít.

Která žena by chtěla mladého invalidu

bez pořádného příjmu a …

Ta co to zkusila naposledy, taky odešla,  

zdálo se jí podezřelé

jak moc se věnuje

jejím dvěma dětem.

Nána.

Vždyť on děti miluje.

Prší a ráno je špinavé

jako voda od nádobí.

V sedm jde pro dva čerstvé rohlíky,

jako vždy ve všední dny.

 Po cestě tam i zpět

pozoruje děti

které chodí, chvátají, cupitají

do školy a školky,

některé tajně i vyfotí,

doma si pak povídá s obrázky.

Miluje děti.

Chlapce

který coural rozvázané tkaničky

v kaluži

 znal ze sousedství.

„Synku zavaž si ty boty nebo si rozbiješ nos.“

Chlapec se rozplakal,

boty má od včerejška,

starší sestra

 která ho vypravuje do školky

je nechtěla zavázat

a on to ještě neumí.

„Ukaž, zkusíme to spolu

a když přestaneš plakat

něco ti ukážu.“

Miluje přeci děti.

Hoch je šikovný

kličku umí za chvilku

a chytne se podané ruky.

Miluje děti.

Má malou zahrádku

asi dvě stě metrů od baráku,

ukáže chlapci papoušky

a odvede do školky.

Těch deset minut přeci nikoho nezabije.

Ti dva si rozumí, povídají

a mají oči jen pro sebe.

Přejdou silnici.

„Tak upaluj, špunte

 ať nedostaneš vynadáno.“

Je šťastný,

po dlouhé době

zas jako táta cítí se.

Chlapec je taky šťastný,

naučil se kličku,

viděl krásné barevné papoušky

a ten pán je moc, moc hodný.

To by byl tatínek,

co na tom, že kulhá

to zvládne taky.

Poskočí a začne napadat na pravou nohu,

jako ten hodný pán.

Díval se za hopsajícím klučinou

a strašně se lekl

když viděl, že kulhá.

Udělal neopatrný krok.

Částečně ochrnutá noha

zradila.

Nekontrolovaný pád

zastavila až hrana obrubníku.

Výron krve do mozku,

lhostejnost kolem jdoucích,

konec života

hodného pána

který jen miloval děti.