3. 3. 2008

Pondělí

Z pátku pořád ještě nemůžu mluvit, doufám, že se můj ztracený hlas brzy najde. Takhle dlouho mě to ještě nikdy nedrželo. Ale stálo to za to, nejlepší ples, co jsem kdy zažila. A přitom takový úlet. Z Medvídka  pořád ještě nemůžu spát, pořád myslím na tu pusu. Jak jen dokáže taková obyčejná věc s člověkem zamávat....  

Zato Miláček mě trápí. Co já s ním jen provedu? Kdyby o tom aspoň chtěl mluvit, jenže to jeho "dej mi čas a neřeš to" mě ničí. Je to ten nejbáječnější člověk, co znám, tak proč to s ním musí být tak těžký. Pořád píše, ale jakmile se k němu pokusím trochu dostat, tak to utíná. Moc mi chybí.

S Mikšou kujeme pikle na pátek, a hlavně na konec měsíce. Baví mě zase po takový době plánovat a snít. Je to sice bláznivý, ve svém věku už bych měla mít rozum, ale nějak se mi nechce ho poslouchat.

A ještě jedna veliká novinka. Konečně jsem sehnala kontakt na Dádu. Neviděli jsme se minimálně deset let. Ale na můj mail hned odepsal, a napsali jsme si pak ještě dva další. Pozvala jsem ho na sraz, tak čekám na odpověď. Mikša to už považuje za hotovou věc, že se dostaví, ale ona je taková věčná optimistka. Já to tak růžově nevidím.

Tolik zajímavých chlapů se to kolem mě vyrojilo, co s tím? A doma usínám vedle dalšího skvělého, takřka perfektního.  Tak proč jen mi tolik chybí sex..a proč je všechno tak komplikovaný...

---