Zrada

Nikdy mi nevadili ani nevadí lidé jiné národnosti, ale už v Primě na gymnáziu byly s Linou, jak se jí říkalo podle jejího pravého vietnamského jména Linn, docela problémy. Tedy spíš s její matkou. Na obědy jsme ze školy jezdily do školy o pár stanic vzdálené, protože na naší škole jídelna nebyla. Jednou jsem tam byla se dvěmi kamarádkami a Lina za náma přišla plačky, že jí její máma nepustí domů, protože Lina ztratila klíče. Nejdřív jsme jí pomohly s hledáním, ale asi po půl hodině neúspěchu jsme vyjely zpátky do školy za školní psycholožkou. Ta nejdřív Linu utišila, a pak se společně s naším třídním profesorem rozjela domů k její matce. Co se tam tenkrát událo nevím dodnes, ale druhý den přišla Lina do školy bez modřin od bití její matky a s celkem veselou náladou. Tím byl tedy tenhle případ uzavřen, ale skončit to nemělo.

Asi o dva měsíce později se začal řešit problém s Lininou matkou, která ji šikanovala. V té době už jsme se s Linou docela sblížily, pomáhala jsem jí i spolu s dalšími kamarádkami od nás ze třídy. Jenže: Školní psycholožka do toho zatáhla sociálku, ale ta po Linině prohlídce prohlásila, že “dítě nemá žádné stopy po tělesném týrání, ani není podvyživeno”, tudíž se to prostě řešit přestalo.

Podruhé se to začlo řešit minulý rok, v sekundě. Společně s kamarádkou jsme s Linou šly za školní psycholožkou, když přišla do školy s několika modřinami. A tentokrát se už něco dělo. Sociálka to řešit začala a vyslýchala Linu i její matku. Nejdřív se to protahovalo pořád dál a dál, až se nakonec Lina dostala do diagnostického ústavu. To bylo těsně před Vánoci. Celá třída Linu litovala a párkrát jsme se za ní jeli podívat jako třída, o prázdninách jsem já a ještě pár lidí za ní jezdili pořád. Tak strávila měsíc tam a potom se zase vrátila do školy a zpátky domů. Nikdo nevěděl čím se to vyřešilo.

Pak ale přišla ta záležitost s penězi. Ve třídě se často ztrácely drobné, ale tomu nikdo nevěnoval pozornost. Pak jednou byla u nás doma na návštěvě Lina. Odjely jsme do školy, ale večer, když jsem přijela domů, z mé kasičky zmizelo celých 700,-! Hned další den ráno jsme s kamarádkami šly za Linou a co že to jako má znamenat. Lina nejdřív říkala, že to ona nebyla, pak připustila, že vzala 300,- a nakonec se přiznala ke všemu. Ten den se mi kamarádka přiznala, že jí Lina už asi před několika měsíci vzala 1000,-, ale Lině řekla, že když jí to okamžitě vrátí, nikomu to neřekne. Ale tohle bylo i na mou kamarádku příliš. Zašly jsme za školní psycholožkou a třídním profesorem. Lina se celou dobu tvářila jako když neví, co provedla. Asi po dvou měsících mi po splátkách všechno vrátila. V té době se s ní už nikdo ze třídy nebavil.

Na konci sekundy jsem viděla Linu naposled. Odstěhovala se i s matkou a mladší sestrou do Prahy. Jen tak, prostě zmizely, matka ji neodhlásila ani ze školy. Před měsícem se Lina kamarádce ozvala, prý jestli se na ní ještě zlobí. Divila se když zjistila, že pořád ano.

Závěr celého příběhu byl ale dost překvapivý. Letos, v tercii, jsem se dozvěděla “přísně tajnou” informaci, že Lina si všechno o šikanování její matkou vymyslela. No co se dá dělat, i takoví lidi se najdou…