4. 3. 2008

Úterý

Dneska jsem celý den v práci. Pořád nemůžu mluvit, už je to dost nepříjemný. V lékárně mě paní moc nepotěšila. Dala mi strašný utrejch na cucání a prý se to během tří čtyř dnů zlepší. Tak se to pokouším vydržet.

Jinak nic nového. Medvídek stále mlčí, Miláček prakticky taky. Na ty jeho nicneříkající fráze zvědavá nejsem. Psal Kulíšek, už si ze mě dělá legraci. Jsem prý asi náročná. Těžko mu můžu vysvětlit, že jsem všechno, jen náročná ne. Trochu jsem ho taky zchladila, dělá pořád narážky. Tak mu povídám, že on už je mimo hru. Manželé a přátelé kamarádek jsou tabu. Ale pěkně se s ním povídá, tedy vlastně píše.

Dopoledne tu byl Vojáček. Až mě rozesmál. Snažil se mi omluvit  za minule, kdy mě hádal starší. Ale tak nějak se do té omluvy zamotal, že jsem ho stejně nepochopila. Byl sladkej. A pořád mi koukal do výstřihu, jako hypnotizovanej, vůbec se to nesnažil skrýt. Ale nebyl to takový ten vilný nepříjemný pohled, bylo v tom něco moc roztomilého. A pak mi povídá: "Sluší vám to" a s úsměvem se otočil a šel. Co dodat, potěšil.

Přemýšlela jsem, proč je tak těžký říct chlapovi, který se vám líbí, že ho chcete. Chcete, jako že opravdu chcete, tělesně, bez závazků. Probírali jsme to s Kulíškem, prý je to těžké, když dá holka najevo, že chce jen sex, tak je to hned děvka. Takže Mikša to shrnula tak, že ženská musí být koketa, ale přitom i psycholog. Že musí jemně naznačovat a ani neodradit a ani nezastrašit. Co s tím?

---