Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTo už se nedozví
05. 03. 2008
1
1
390
Autor
Jessie.1629
Neměla na něj tehdy ani trochu náladu. Svých starostí plnou hlavu, po ostré hádce s fotrem, po vyhazovu od zkoušky, po nekonečné cestě domů rozpáleným letním městem... Ani si ještě nestihla dát sprchu, zrovna si sundávala tričko… Zvonek. Hodila triko zase na sebe. Bylo cítit deodorantem a potem. Stříkla na něj novou dávku spreje. Koukla na sebe do zrcadla a zamračila se. Vlasy nad čelem se jí zdály už odporně slepené a mastné. Zvonek se ozval znovu. „Však už jdu!“ Opláchla si obličej, osušila ho ručníkem a přešla ke dveřím.
„Ahoj.“
„Co je?“ vyhrkla. Uvědomila si hned, že ho ani nepozdravila, ale bylo jí to jedno. Cítila, jak jí po zádech stéká pot. Připadalo jí, že celé její tělo uvnitř hoří a za chvilku musí vybouchnout.
„Můžu na chvíli?“
„Mirku…“ chtěla mu říct ne, ale nakonec si to rozmyslela. „Když počkáš chvilku, než se osprchuju, teďka jsem přišla. Nesnáším tohle vedro.“
Přikývl.
„Tak pojď dál. A vem si kdyžtak něco k pití. V ledničce je džus, myslím. No však něco najdeš.“ Vrátila se do koupelny. Sprchu si užívala, co nejdýl to šlo. Litovala teď, že ho přece jen neposlala pryč. Byla strašně unavená, těšila se, jak si lehne, vytáhne knížku nebo pustí televizi a na chvíli úplně vypne. Zapomene na celý tenhle pitomý svět… Ach jo, co asi chce? přemýšlela. Jestli má zase tu svoji depresivní náladu, tak… Podle toho, jak se tvářil, tak beztak že jo, ušklíbla se pro sebe.
A taky že jo.
Seděl u ní na posteli a něco si vybrnkával na kytaru jejího bráchy. Když vešla do pokoje, jenom na chvilku se na ní zadíval, pak zase sklopil oči ke strunám. Nic moc hrát neuměl, jen pár melodií. A všechny takhle melancholické jako tahle.
Začala trochu uklízet. „Sorry za ten bordel.“
Nic na to neřekl, jen dál hrál. Až po chvilce kytaru odložil. „Přišel jsem se ti omluvit.“
Zarazila se s polosloženými kalhotami v ruce a upřela na něj nechápavý pohled. „Omluvit?“
„Omluvit za všechno.“
Zašklebila se. „Ňákej vtip?“
„Ne, já to myslím vážně…“
Nerozuměla tomu, ale po vysvětlení vlastně nijak zvlášť netoužila. Proto jen pokrčila rameny. „Tak jo. Tak ses mi omluvil.“ Cítila se strašně unavená a podrážděná. Už aby byl pryč!
Dlouho jen beze slova seděl, koukal po kytaře. „Co dneska ta zkouška?“
Zavrtěla hlavou. „Už mě to fakt sere.“
„Jo.“
Chvíli mlčela. „Co jo?“ zeptala se pak.
„Nic.“
„A potřebuješ ještě něco? Protože já ještě…“
„Ne, já už půjdu.“
„Fajn. Nezlob se, že tě tak vyhazuju,“ začala, aniž by se nějak snažila o omluvný tón, „ale mám toho všeho dneska plné zuby. Už se těším, až se natáhnu a chvilku si pospím.“
Jen se usmál. Tak smutně. Poznala, že jí rozhodně neřekl to hlavní, proč přišel. A proto se ho snažila dostat ven co nejrychleji. Protože neměla nejmenší zájem, aby se ještě třeba rozkecal. V poslední době z něho rostla. Spousta řečí o ničem. O smyslu světa, o životě, o lidech a jací jsou a tak. Takové ty rádoby filosofické kecy. A všechno v těch nejčernějších barvách. A všechno děsně nudné! Taky by si mohl najít někoho jiného, kdo ho bude poslouchat.
Dříve to býval skvělý kluk a byla s ním sranda, ale od smrti svého kámoše se strašně změnil. Jo, jasně že se snažila ho chápat. A dlouho mu tolerovala ty nejšílenější nálady a byla na něj milá. Ale tak to taky nejde věčně. A jí to docela vyčerpávalo. Někdy ho nemohla ani vidět. Ale v posledních týdnech to bylo trochu lepší. Moc často se tu neobjevoval. No jo…asi to zakřikla.
„Hele, tak se měj a někdy dej vědět, někam zajdem. Jen já teď toho mám vážně hodně, tak až budu mít trochu času. Však se domluvíme, jo? Tak čau…“ Zavřela dveře. Ufff.
Nemůže mu nikdo nic přece vyčítat. Jak si měl všimnout, jak měl proboha vědět, co se Mirkovi honí hlavou? Hlavně když ten nikdy neřekl ani slovo. A když se ho zeptal, jestli něco není oukej, tak Mirek vždycky tvrdil, že ne, že je všechno v pohodě. No tak co jako? Tak co?!
Ale nikdo mu nic nevyčítá…
A přesto si neustále vytváří obhajobu. Protože oni si to beztak myslí a beztak mu to dávají aspoň trochu za vinu. Ne, nic mu neřeknou do očí, to se tváří jako že nic. Ale pak určitě pomlouvají. Hajzli. On je zná. Všichni jsou takoví. A přitom přece vůbec nemají pravdu! Jak si to vůbec můžou dovolit říkat něco takového?! Jako by byli vševědoucí! Jak to že oni si ničeho nevšimli? A když jo, tak proč jim to nebylo divné? Nebo jim to bylo jedno? Takhle se na to nedá dívat, řekli by. No, nedá! A s ním je to úplně stejné! Prostě nikdo nenese vinu. Přece nemohl bráchu pořád hlídat. Vždyť mu přece bylo skoro dvacet a…
…Sesune se na postel a pevně zavře oči. Proč??
Nikdy před vinou neuteče; protože jediný, kdo ho viní, je on sám.
Jak to, že si ničeho nevšiml? Proboha, jak to?
…
„Co se tváříš tak…?“
„Jak?“
„Já nevím. Prostě…jako by ses měl každou chvilku rozbulit.“
Mirek zavrtěl hlavou a pokusil se o úsměv. „Jo? Nevím.“
„Fakt v pohodě?“
„Jo.“
„Tak jo, no. Hele a nevíš, kde bych mohl mít takovou tu černou mikinu? Nepůjčoval sis ji?“
„Myslím, že jsem ji viděl v obýváku.“
„V obýváku? Co by tam dělala? …Jo, počkej, já už asi vím…“
…
Moc dobře věděl, že nic v pohodě není. Ale byl rád, když mu tak Mirek odpověděl. Protože přece když to sám tvrdí, tak proč by to neměla být pravda? ujišťoval sám sebe. A bylo mu jedno, že ví, že se obelhává. Prostě to tak bylo snazší. Mirkovi přestal rozumět, přestal chápat jeho nálady i jeho myšlenky. Párkrát se s ním hádal, protože ho štvalo, jaký Mirek je. Ale pak to vzdal. Zjistil, že to nikam nevede, Mirek ho totiž většinou jenom mlčky poslouchal, málokdy něco namítl…a zdálo se, že ho ta hádka nijak nebere. Zatímco on byl naštvaný a musel se ovládat, aby nekřičel, Mirek jenom krčil rameny a tvářil se docela znuděně. Nebo jemu to tak aspoň přišlo.
Byli u toho tenkrát oba dva. Potápěli se pod hladinu, v děsivé hrůze, odkud se objeví Patrikovo tělo. Už věděli, že je mrtvý. I když tomu pořád ještě úplně nevěřili.
…
„Ty vole, to je vysoko.“
Mirek skočil do vody ukázkovou šipku. Vylezl na břeh a koukl nahoru na skálu. „Tak co, kurva?!“ zařval na ně.
…
Vzpomínky Tomášovi trochu splývaly. Ale na jedno si vzpomíná dobře – jak se v něm při pohledu na lehce se vlnící hladinu vody najednou zvedl pocit, který ho za okamžik zcela ovládl, pocit, který se zdál v tu podivnou chvíli tak naprosto jasný a logický: že to byl Mirek, kdo to všechno vymyslel a kdo je přesvědčil, vyhecoval, ať skočí. („Tak co, kurva?!“) Prostě že je všechno jen a jen Mirkova vina.
Jen a jen Mirkova vina.
Jeho tělem, roztřeseným zimou a hrůzou, prostoupila náhle zvláštní příjemně teplá úleva. A pak vlna – v ten okamžik tak spravedlivé – zlosti. Otočil se na Mirka a pustil se do něj. Doteďka nechápe, co to do něj vjelo. Řval po něm jako blázen…pak se najednou zarazil; jeho pohled se zasekl na Mirkově tváři (pořád ji má před očima) – jeho tmavé oči doširoka otevřené, upřené na něj, bez jediného mrknutí, z mokrých vlasů mu ještě stékala voda, ty kapky vypadaly jako slzy; ale Mirek nebrečel, o tom je přesvědčený, jenom se celý chvěl a ty oči pořád široce otevřené, pohled prázdný, úplně prázdný, jako by patřil někomu neživému…; a úplné ticho, jen jeho vlastní splašený dech. Začal se omlouvat. Chrlil ze sebe slova v takové rychlosti, že mu nemohlo být ani rozumět.
Bylo to jako zkrat, jako by to ani nebyl on. A pak zase, jako když zmáčkneš vypínač, byl zpátky sám sebou. Vyděšený z toho, co všechno řekl. Neschopný pochopit, co se vlastně děje, roztřesený a promáčený uprostřed noci… Pamatuje si přesně ty nepochopitelné pocity, které prožíval, ale nevzpomene si ani na jediné slovo svého zmateného monologu, kterým zmítala nejprve šílená zloba, pak zoufalství, lítost… Snad si to ani pamatovat nechce, že to úmyslně v paměti překryl mlhou. Mirek celou dobu beze slova stál, nebránil se jeho obviňování a ani na jeho omluvy pak nereagoval. Jenom později šel za Patrikovými rodiči a řekl jim, že je to všechno jeho vina. Tohle je poslední, co si Tomáš ještě matně pamatuje; a nebo možná si to už ani nepamatuje, možná, že mu to později někdo řekl a jemu se to jen začlenilo mezi všechny ty zmatené vzpomínky z té červencové noci.
Mirek se té představy, že za všechno může, už nikdy nezbavil. Kolikrát mu pak Tomáš říkal, ať neblázní, že v tom byli všichni stejně. A že to prostě byla nehoda. Vždyť…ohledně Patrikovi taky bylo osmnáct, věděl, co dělá, když do té vody skákal. Že byl opilý? Všichni byli opilí!! …A že to byl jeho nápad? Ale tak oni přece souhlasili…
Jenže Mirek tahle slova nevnímal. Nechtěl je poslouchat. Byl přesvědčený o své vině a nedokázal ji ze sebe odlepit. Těžko říct, jestli se vůbec snažil.
A to je moje vina, pomyslel si Tomáš.
Neměla na něj tehdy ani trochu náladu. Kdyby měla…kdyby si poslechla to, co jí přišel říct… Co jí přišel říct? Třeba hledal pomoc. Třeba byla ona ten poslední člověk, kterému ještě věřil a v kterého doufal. A možná se přišel jenom rozloučit. Možná že by to neskončilo jinak, ani kdyby ho nevyhodila ze dveří. Ale to se nikdy nedozví. A dopis na rozloučenou nenechal.
„Ahoj.“
„Co je?“ vyhrkla. Uvědomila si hned, že ho ani nepozdravila, ale bylo jí to jedno. Cítila, jak jí po zádech stéká pot. Připadalo jí, že celé její tělo uvnitř hoří a za chvilku musí vybouchnout.
„Můžu na chvíli?“
„Mirku…“ chtěla mu říct ne, ale nakonec si to rozmyslela. „Když počkáš chvilku, než se osprchuju, teďka jsem přišla. Nesnáším tohle vedro.“
Přikývl.
„Tak pojď dál. A vem si kdyžtak něco k pití. V ledničce je džus, myslím. No však něco najdeš.“ Vrátila se do koupelny. Sprchu si užívala, co nejdýl to šlo. Litovala teď, že ho přece jen neposlala pryč. Byla strašně unavená, těšila se, jak si lehne, vytáhne knížku nebo pustí televizi a na chvíli úplně vypne. Zapomene na celý tenhle pitomý svět… Ach jo, co asi chce? přemýšlela. Jestli má zase tu svoji depresivní náladu, tak… Podle toho, jak se tvářil, tak beztak že jo, ušklíbla se pro sebe.
A taky že jo.
Seděl u ní na posteli a něco si vybrnkával na kytaru jejího bráchy. Když vešla do pokoje, jenom na chvilku se na ní zadíval, pak zase sklopil oči ke strunám. Nic moc hrát neuměl, jen pár melodií. A všechny takhle melancholické jako tahle.
Začala trochu uklízet. „Sorry za ten bordel.“
Nic na to neřekl, jen dál hrál. Až po chvilce kytaru odložil. „Přišel jsem se ti omluvit.“
Zarazila se s polosloženými kalhotami v ruce a upřela na něj nechápavý pohled. „Omluvit?“
„Omluvit za všechno.“
Zašklebila se. „Ňákej vtip?“
„Ne, já to myslím vážně…“
Nerozuměla tomu, ale po vysvětlení vlastně nijak zvlášť netoužila. Proto jen pokrčila rameny. „Tak jo. Tak ses mi omluvil.“ Cítila se strašně unavená a podrážděná. Už aby byl pryč!
Dlouho jen beze slova seděl, koukal po kytaře. „Co dneska ta zkouška?“
Zavrtěla hlavou. „Už mě to fakt sere.“
„Jo.“
Chvíli mlčela. „Co jo?“ zeptala se pak.
„Nic.“
„A potřebuješ ještě něco? Protože já ještě…“
„Ne, já už půjdu.“
„Fajn. Nezlob se, že tě tak vyhazuju,“ začala, aniž by se nějak snažila o omluvný tón, „ale mám toho všeho dneska plné zuby. Už se těším, až se natáhnu a chvilku si pospím.“
Jen se usmál. Tak smutně. Poznala, že jí rozhodně neřekl to hlavní, proč přišel. A proto se ho snažila dostat ven co nejrychleji. Protože neměla nejmenší zájem, aby se ještě třeba rozkecal. V poslední době z něho rostla. Spousta řečí o ničem. O smyslu světa, o životě, o lidech a jací jsou a tak. Takové ty rádoby filosofické kecy. A všechno v těch nejčernějších barvách. A všechno děsně nudné! Taky by si mohl najít někoho jiného, kdo ho bude poslouchat.
Dříve to býval skvělý kluk a byla s ním sranda, ale od smrti svého kámoše se strašně změnil. Jo, jasně že se snažila ho chápat. A dlouho mu tolerovala ty nejšílenější nálady a byla na něj milá. Ale tak to taky nejde věčně. A jí to docela vyčerpávalo. Někdy ho nemohla ani vidět. Ale v posledních týdnech to bylo trochu lepší. Moc často se tu neobjevoval. No jo…asi to zakřikla.
„Hele, tak se měj a někdy dej vědět, někam zajdem. Jen já teď toho mám vážně hodně, tak až budu mít trochu času. Však se domluvíme, jo? Tak čau…“ Zavřela dveře. Ufff.
Nemůže mu nikdo nic přece vyčítat. Jak si měl všimnout, jak měl proboha vědět, co se Mirkovi honí hlavou? Hlavně když ten nikdy neřekl ani slovo. A když se ho zeptal, jestli něco není oukej, tak Mirek vždycky tvrdil, že ne, že je všechno v pohodě. No tak co jako? Tak co?!
Ale nikdo mu nic nevyčítá…
A přesto si neustále vytváří obhajobu. Protože oni si to beztak myslí a beztak mu to dávají aspoň trochu za vinu. Ne, nic mu neřeknou do očí, to se tváří jako že nic. Ale pak určitě pomlouvají. Hajzli. On je zná. Všichni jsou takoví. A přitom přece vůbec nemají pravdu! Jak si to vůbec můžou dovolit říkat něco takového?! Jako by byli vševědoucí! Jak to že oni si ničeho nevšimli? A když jo, tak proč jim to nebylo divné? Nebo jim to bylo jedno? Takhle se na to nedá dívat, řekli by. No, nedá! A s ním je to úplně stejné! Prostě nikdo nenese vinu. Přece nemohl bráchu pořád hlídat. Vždyť mu přece bylo skoro dvacet a…
…Sesune se na postel a pevně zavře oči. Proč??
Nikdy před vinou neuteče; protože jediný, kdo ho viní, je on sám.
Jak to, že si ničeho nevšiml? Proboha, jak to?
…
„Co se tváříš tak…?“
„Jak?“
„Já nevím. Prostě…jako by ses měl každou chvilku rozbulit.“
Mirek zavrtěl hlavou a pokusil se o úsměv. „Jo? Nevím.“
„Fakt v pohodě?“
„Jo.“
„Tak jo, no. Hele a nevíš, kde bych mohl mít takovou tu černou mikinu? Nepůjčoval sis ji?“
„Myslím, že jsem ji viděl v obýváku.“
„V obýváku? Co by tam dělala? …Jo, počkej, já už asi vím…“
…
Moc dobře věděl, že nic v pohodě není. Ale byl rád, když mu tak Mirek odpověděl. Protože přece když to sám tvrdí, tak proč by to neměla být pravda? ujišťoval sám sebe. A bylo mu jedno, že ví, že se obelhává. Prostě to tak bylo snazší. Mirkovi přestal rozumět, přestal chápat jeho nálady i jeho myšlenky. Párkrát se s ním hádal, protože ho štvalo, jaký Mirek je. Ale pak to vzdal. Zjistil, že to nikam nevede, Mirek ho totiž většinou jenom mlčky poslouchal, málokdy něco namítl…a zdálo se, že ho ta hádka nijak nebere. Zatímco on byl naštvaný a musel se ovládat, aby nekřičel, Mirek jenom krčil rameny a tvářil se docela znuděně. Nebo jemu to tak aspoň přišlo.
Byli u toho tenkrát oba dva. Potápěli se pod hladinu, v děsivé hrůze, odkud se objeví Patrikovo tělo. Už věděli, že je mrtvý. I když tomu pořád ještě úplně nevěřili.
…
„Ty vole, to je vysoko.“
Mirek skočil do vody ukázkovou šipku. Vylezl na břeh a koukl nahoru na skálu. „Tak co, kurva?!“ zařval na ně.
…
Vzpomínky Tomášovi trochu splývaly. Ale na jedno si vzpomíná dobře – jak se v něm při pohledu na lehce se vlnící hladinu vody najednou zvedl pocit, který ho za okamžik zcela ovládl, pocit, který se zdál v tu podivnou chvíli tak naprosto jasný a logický: že to byl Mirek, kdo to všechno vymyslel a kdo je přesvědčil, vyhecoval, ať skočí. („Tak co, kurva?!“) Prostě že je všechno jen a jen Mirkova vina.
Jen a jen Mirkova vina.
Jeho tělem, roztřeseným zimou a hrůzou, prostoupila náhle zvláštní příjemně teplá úleva. A pak vlna – v ten okamžik tak spravedlivé – zlosti. Otočil se na Mirka a pustil se do něj. Doteďka nechápe, co to do něj vjelo. Řval po něm jako blázen…pak se najednou zarazil; jeho pohled se zasekl na Mirkově tváři (pořád ji má před očima) – jeho tmavé oči doširoka otevřené, upřené na něj, bez jediného mrknutí, z mokrých vlasů mu ještě stékala voda, ty kapky vypadaly jako slzy; ale Mirek nebrečel, o tom je přesvědčený, jenom se celý chvěl a ty oči pořád široce otevřené, pohled prázdný, úplně prázdný, jako by patřil někomu neživému…; a úplné ticho, jen jeho vlastní splašený dech. Začal se omlouvat. Chrlil ze sebe slova v takové rychlosti, že mu nemohlo být ani rozumět.
Bylo to jako zkrat, jako by to ani nebyl on. A pak zase, jako když zmáčkneš vypínač, byl zpátky sám sebou. Vyděšený z toho, co všechno řekl. Neschopný pochopit, co se vlastně děje, roztřesený a promáčený uprostřed noci… Pamatuje si přesně ty nepochopitelné pocity, které prožíval, ale nevzpomene si ani na jediné slovo svého zmateného monologu, kterým zmítala nejprve šílená zloba, pak zoufalství, lítost… Snad si to ani pamatovat nechce, že to úmyslně v paměti překryl mlhou. Mirek celou dobu beze slova stál, nebránil se jeho obviňování a ani na jeho omluvy pak nereagoval. Jenom později šel za Patrikovými rodiči a řekl jim, že je to všechno jeho vina. Tohle je poslední, co si Tomáš ještě matně pamatuje; a nebo možná si to už ani nepamatuje, možná, že mu to později někdo řekl a jemu se to jen začlenilo mezi všechny ty zmatené vzpomínky z té červencové noci.
Mirek se té představy, že za všechno může, už nikdy nezbavil. Kolikrát mu pak Tomáš říkal, ať neblázní, že v tom byli všichni stejně. A že to prostě byla nehoda. Vždyť…ohledně Patrikovi taky bylo osmnáct, věděl, co dělá, když do té vody skákal. Že byl opilý? Všichni byli opilí!! …A že to byl jeho nápad? Ale tak oni přece souhlasili…
Jenže Mirek tahle slova nevnímal. Nechtěl je poslouchat. Byl přesvědčený o své vině a nedokázal ji ze sebe odlepit. Těžko říct, jestli se vůbec snažil.
A to je moje vina, pomyslel si Tomáš.
Neměla na něj tehdy ani trochu náladu. Kdyby měla…kdyby si poslechla to, co jí přišel říct… Co jí přišel říct? Třeba hledal pomoc. Třeba byla ona ten poslední člověk, kterému ještě věřil a v kterého doufal. A možná se přišel jenom rozloučit. Možná že by to neskončilo jinak, ani kdyby ho nevyhodila ze dveří. Ale to se nikdy nedozví. A dopis na rozloučenou nenechal.