Jsi můj den

Ráno, když se probudím, vidím nebe.

Slunce, ptáky, oblaka. Je to kousek tebe.

Slavík z výšin šeptá slůvka něžná,

jak půvabná a spanilá jsi kněžna.

Vítr hladí střechy domů, rozcuchává vlasy lidí.

Ohýbá koruny stromů, pro tvou krásu se stydí.

Pustím vodu a ona hladí moje ruce,

Je to dotek tebe! Mé srdce bije prudce.

Teplý čaj po ránu je horký dech tvůj na mé šíji.

Slyším hlas tvůj zvonivý, to v dálce zvony tiše bijí.

Jedouc přes lesy, louky, cesty cest,

ztrácím myšlenky, já nechám se vést.

Vzpomínka na tebe je mým průvodcem,

jsi lékem dne a jeho zachráncem.

Pak slyším písně hudců se zvuky světa bolestí.

Cítím v nich bol, smutek i ustavičné neštěstí.

V mém srdci je však teplo lásky, můj smutek léčí teplo tvé,

i když budeš mít na tváři vrásky, stále bude srdce mé bolavé tvé.

Večer, když pak usínám, cítím doteky tvého těla,

vím, že opět ráno začínám a splním co jsi chtěla…

…jsi mé štěstí a já tvé.