nevím...

Ó jak krásný je den,
slunce svítí, květy raší.
Asi je to jen sen,
však od nohou se mi práší.

Při každém mém kroku
mne doprovází slova její.
V mírném kofeinovém toku,
mi andělé stále pějí.

Úsměv na tváři mám,
v myšlenkách mne provází.
Jsem však stále sám,
když se mnou tak zachází.

Proč tak chová se ke mne,
vždyť mrtev snad nejsem.
Je to snad strach ze mne,
tam uvnitř v ní kde jsem.

Zmaten jsem mluvou všech,
já prahnu po pravdě.
Na jazyku mají mech,
však lži mají v hlavě.

Drtit chtějí moje srdce,
hrají si s mými city.
Krev mi proudí prudce,
mé myšlenky jsou bity.

Nelžete mi andělé,
chci být také svobodný jak vy.
Vaše lži jsou nechtěné,
budeme již říkat stále my.