8. 3. 2008

Sobota

Zase uběhlo pár hektických dnů. Nějak už opět nic nestíhám. Aspoň nemusím nad ničím přemýšlet, protože to stejně nikam nevede.

Uvědomila jsem si, že všechno to moje flirtování je jen (marná) snaha nemyslet na Miláčka. Moc mi chybí, ale snažím se být trpělivá. Prý mi snad už brzy bude moct všechno vysvětlit.
Ale já se toho vysvětlení bojím snad ještě víc než téhle nejistoty. Vůbec nechápu, co v tom může být, vždyť si říkáme úplně všechno. Ale nemám prý lámat hůl.

To se mu lehce řekne. Pořád ho mám v hlavě, je v každé mé myšlence. Chybí mi jeho blízkost, jeho úsměv, jeho dobírání. A jeho vůně. Ale stačí jen na chviličku zavřít oči a cítím ji. Tak moc bych se chtěla k němu přitisknout a nechat se hladit. A líbat. A vzrušovat až k vyvrcholení....tak jak to umí jen on.

Asi kvůli tomu mám takový strach. On je jediný člověk, s kterým se cítím naprosto volná, sama sebou. Někdy mám pocit, že na ostatní lidi pořád něco hraju, i když třeba jen v maličkostech. Ale on zná všechny moje pocity a tužby. Zná všechna moje tajemství, zná moje prohřešky. Když jsem s ním, tak jsem to JÁ.  Opravdu jen JÁ. Je to opojný pocit, jako droga a stejně tak jsem na něm i závislá - tedy na tom pocitu, ne na něm. Doufám...

---