Emocionální zdi

Mé srdce, které miluje a touží být milováno,
cítí se tak strašně samo a uzavřeno.
Od světa a lásky ho dělí zdi, které jsem si postavila,
ale postavit brány jsem zapomněla.
Těch zdí je ale víc, jsou vysoké, pevné, starší i nové,
z kamene, oceli, dřeva... nepropustné.
Měly mě chránit, ale teď mi ubližují i ony,
odradí lidičky, o které tolik stojím.
Už jako dítě jsem budovala tu první,
je nejsilnější a platí i nyní.
Je to asi typické - žárlila jsem na sestru,
a i když nechci - musím říct, že jí nesnesu.
Měla a má se o tolik lépe než já,
vždyť vlastně ona tu první postavila.
Na druhou zeď jsem dlouho čekat nemusela,
stačilo být ve třídě, vědět, že jsem tam nepatřila.
Ta ale nebyla tak vysoká, jako ta první,
tu už jsem i párkrát přelezla, ta už téměř není.
Třetí - ta mě trápí asi nejvíce,
protože zlomila veliké srdce.
Byl to můj kamarád, ale on chtěl víc,
můj strach vzal cihly, cement a pár rukavic.
Jenže stavěl jí zvláštně, někde tenká, někde silná,
stejné je i mé přátelství a já jsem smutná.
Chci toho človíčka pustit blíž, tuhle zeď rozložit,
ale už je pozdě, našel si srdce, a já nemám se proč snažit.
Těch zdí je mnoho a nemůžu každou popsat,
byla bych tu rok a stejně bych ještě další našla.