Ignorance

Pan B.se zastavil a pečlivě se rozhlédl. Nejdřív na jednu a pak i na druhou stranu. Ještě jednou se ubezpečil, že nic nejede – lidé řídí jako šílení - a přešel na druhý chodník. Váhavě se vydal k autobusové zastávce. Dorazil s obvyklým předstihem; člověk přece nikdy neví… Jeho bledé vodnaté oči těkavě bloudily po okolí, až spočinuly na slečně L., která na dlouhých nohách ladně plula ulicí směrem němu. Plavé vlasy jí volně splývaly kolem líbezného obličeje, fialkové šaty se vlnily podél oblé linie jejích boků. Když zastavila, dostihla ji i sladká levandulová vůně. Anděl. Slečna L. došla na zastávku. Nevnímala lichotivé pohledy mužů ani závistivá světélka v očích žen. Blaženě spočívala na bělostném obláčku své lhostejnosti. Lehce se usmívajíc, vyhřívala se v lesku své bezelstné dokonalosti. Pan B. byl badatel a zabýval se básněmi. „O čem asi přemýšlí, když tak zasněně hledí… Kam vlastně? Kdybych tak věděl… Mohl bych… Ale ne, byl bych za blázna,“ bolestně si povzdechl pln obdivu, beznadějně dojatý tou kouzelnou nádherou. Bázlivě na ni pohlédl - lákavě nedosažitelná, Sněhurka ležící ve skleněné rakvi, slunící se v paprscích sentimentálních pohledů - samo ztělesnění slavné Petrarcovy múzy. Slečna L. si téměř ani nevšimla, že vedle ní někdo stojí. Jen letmým pohledem přelétla okolí. Myslela na svého vysněného prince, Quida. Quido má tmavé oči, roztomile rozcuchané vlasy a široká opálená ramena. Opravdový princ, který ji jako Sněhurku polibkem probudí ze zlého snu. Ne jako ten poslední, který byl tak nudný a v posteli nestál za nic. Vysmála se mu. Nedbala poznámek o své plytkosti (legrační slovo) a nulovém intelektu. Laskavě a s lehkostí mu odpustila. Zapomínala snadno. Zatím kráčeli ulicí dva holohlaví rváči. Raz, dva, raz, dva; krok střídá krok s neotřesitelnou pravidelností. Říkejme těm širokým ramenům K. a R.. Kamenným výrazem straší kolemjdoucí, provrtávají je pohledy. I pana B. probodli. Pak spatřili slečnu L.. „Kurva!“ „Co je?“ „Ta je!“ „Sakra!“ „Krásko!“ „Za kolik?“ Ti bezbožní barbaři! Takhle hanit idol Petrarcův! Tak pan B. nabyl dojmu, že objevil ideál hodný boje. S rozhodností, jakou poznal snad jen v bájích, jal se hájit dívčinu čest. Hurá do boje! (S rozvahou, ovšem.) „Mladí pánové, byli byste od té laskavosti a omluvili se dámě za své bezuzdné chování? Považoval bych to za správné – vzhledem k situaci, v níž se nacházíme. Přece by se dal najít i lepší způsob, jak… Však víte.“ „Co to blekotáš, blbče“ „Bečko!“ „Rozbijem ti hubu!“ „Kreténe!“ Prásk a třesk. Rána za ranou jak blesk. Krev stříká. Cha,Cha smíchy ryčí rváči. A rychle pryč. Lidi křičí. Cha, cha, cha, křepčí rváči. Cha, cha, cha, cha, krutě víří jejich smích. Panika se šíří, a pak, jak když utne – klid. Slečna L. líně shlédne na nevzhledné cosi ležící pod jejíma dlouhýma nohama a nonšalantně tu bláhovou hromádku blábolů obejde. Letí za svým vysněným princem Quidem, který má tmavé oči, rozcuchané vlasy a široká opálená ramena, aby ji polibkem probudil z toho zlého snu. Pan B. blouzní na hrubém betonu. Copak neznají Petrarcu, ti debilové?

---