16.3.2008

Neděle

V pondělí byl Miláček pryč, potřebovala jsem od něj vědět, jak to plánuje s námi dál, přeci jen jsou tady věci, které bude třeba zařídit, jestli se už nebudeme vídat. Opět stejná reakce, prý mi na do ještě nedokáže odpovědět. Strašně jsem se naštvala, ale nechala jsem to být. Jenže když mi druhý den psal, tak už jsem se nedokázala udržet, a dost jsem se pohádali. Vlastně jsem se takhle nepohádali ještě nikdy za ty roky, co se známe. A já se dozvěděla, co je ten důvod. Někoho si našel a neví, pro koho se rozhodnout. Je pravda, že to dost nechápu. Tedy, ono orientovat se v tom našem vztahu dělá problémy už i mě, ale pro pořádek, je to s námi asi takhle:

Když jsme se před lety poznali, byla to láska na první pohled. Oba nás to pohltilo, spousta citů a vášně...
Pak se vyskytly nějaké problémy, náš vztah na nějaký čas ochladnul, moc jsme se nevídali, i když v kontaktu jsme byli pořád.
Po nějaké době opět sblížení, i když tentokrát to bylo už o něčem jiném. Už to nebylo závazný, každý jsme si mohli dělat, co jsme chtěli, prostě jsme si spolu jen tak užívali. Přitom se ale pořád čím dál tím víc prohlubovalo naše přátelství, asi se to těžko vysvětluje, ale snad to vystihne tahle věta, kterou mi jednou řekl: "Mikša se ptala, prý si myslí, že mezi námi dvěma je láska. Nechápe, že není. Řekl jsem jí, že jsi můj přítel, že tě mám rád. A že ti můžu ve všem naprosto důvěřovat. Je to pro mě víc než láska."

Za poslední půlrok jsme se ale sblížili nějak moc. Hodně často jsme se vídali, začalo v tom být už zase hodně citu. A už jsme ani nikdo neměli nikoho jiného. Až teď, a najednou je to pro něj takový problém. Já nevím, ale už začínám být unavená. Tenhle vztah mi bere energii. A jeho nechápu, a snad už ani nechci chápat.

Ve středu mě od rána přemlouval, že se se mnou chce vidět. Po měsíci odmítání. Neměla jsem na to chuť, zvlášť po té úterní hádce. Ale on přemlouval několik hodin, další pro něj netypická věc, přemlouvat jsme ho ještě nikdy neviděla. Nakonec jsme podlehla a jela za ním. Milovali jsme se, tedy vlastně ne - měli jsme se sex. Aspoň tak jsem to cítila já. Jsem ze sebe zklamaná a z něho vlastně taky.

A doufala jsem, že mi tohle sepsání pomůže si nějak utřídit myšlenky, ale opak je pravdou. Vždyť i ten text je tak chaotický a přitom tak prázdný...úplně bezduchá slova. Možná si jen nechci přiznat, jak moc to bolí. Mám pocit, že jsem v sobě zamkla všechny emoce, a tak se nedokážou probojovat ani do těch písmenek. Ale vlastně to není tak důležitý. Tohle není přeci žádné veledílo, jsem to jen já. Stejně zmatená a v tuhle chvíli i stejně prázdná.

---