Motlitba

Zapaluji svíci a stavím ji na oltář,
při posvátném obřadu vybaví se mi Tvá tvář.
Aby ne, když mihotavé světlo svíčky svítí na fotku stojící za ní,
osvítí Tvůj úsměv - ano, Tebe vidím na ní.
Skláním se... k modlitbě - modlitbě za lásku,
v myšlenkách usínám na křídlech bělásků.
Modlím se tiše, šeptám slova,
modlitbu neznám, nemodlím se v Boha.
Modlitba má zoufale nemá znít,
ta má jen city uvolnit.
Slova, ze kterých ji na místě skládám,
ta slova představují, jak mám Tě ráda.
V modlitbě objeví se dlouhé vzpomínání,
dlouhé, šťastné, smutné - mění se k nepoznání.
Jak tenkrát naše láska vlastně začala,
a proč tak rychle teď skončila?
Bylo to krásné - každý den s Tebou,
Tys jediný naplnil mě něhou.
Tvůj sametový hlas teď na mě od někud promlouvá,
Tvé jiskrné oči znovu vídávám...
Ten oltář... ta svíce, co tu hoří,
mě do vzpomínek ještě dále noří...
Každé Tvé objetí teď znovu prožívám,
jak bez Tebe, Tvé lásky přežít mám...?
Teď už vím, že za to nemůžeš, že není to Tvou vinou,
že končí se hezké, je vinou nás obou...
Čas nám nepřál, nemohli jsme být spolu, jak jsme chtěli,
takhle to lepší bude, zůstaneme jen přáteli...
Modlitba ohni teď patří, aby přestal tolik žhnout,
bolí to milovat a muset lásku zapomenout.
V představách teď místo k oltáři promlouvám k Tobě,
Ty hladíš mě po vlasech, já nevěřím sobě...
Nevěřím tomu, co říkám - ať už mě nelíbáš,
Ty mé přání ale nevnímáš.
Políbíš mě... dlouze... a tak toužebně, a pak... díváš se mi do očí,
tvůj pohled káže, prosí, hladí, ale neporoučí.
Prosíš, abych s Tebou navždy zůstala,
co řekla jsem, abych popřela.
To je však jen představa, ke které se modlím,
že nestane se, to moc dobře vím.
Konec modlitby se slzami v očích šeptám tišeji než začátek,
jako bych se bála, aby neslyšel to svět.
Šeptám a prosím, prosím o lásku,
na oči chci přiložit růžovou pásku.
Modlím se k tobě, světlo svíce,
proč nesmím chtít už více?
Proč srdce toho nahoře je tvrdé jako kámen...,
vidím Tě před sebou, vzpomínám, pláču,...
AMEN...