Na-wärie

   Na-Che se probudila pozdě. Do oken se dralo slunce a ptáci už zplna hrdla zpívali. Protáhla se a rozhlédla se po pokoji. Byl pořád stejný, ale přesto jiný. Vedle postele stál noční stolek a na něm byla položená kniha. Pod oknem stál stůl a v rohu velká, dřevěná skříň.
Postavila se. Dnešní den pro ni bude výjimečný.„Mám narozeniny!" řekla si pro sebe.„Je mi už čtrnáct!" na rtech se jí objevil úsměv. Oblekla se a sešla po schodech do jídelny. Tam na stole ležel dort a hned vedle něho velká krabice, zabalená do zeleného papíru. Na-Che si přečetla vzkaz od rodičů: Šli jsme do města. Nečekej nás brzy. Mamka a taťka.
„Hmm… to je pro ně obvyklý." zakroutila nevěřícně hlavou „Mám narozky a oni si klidně odejdou!" říkala a přitom si ukrajovala velký kus dortu ke snídani. Posadila se do čela stolu, ukusovala dort a přemýšlela nad tím, co to může být za dárek. Když dosnídala, přitáhla si k sobě dárek a pomalu odtrhávala papír. K jejímu úžasu se uvnitř nacházely světle zelené šaty. Její oči se rozšířily štěstím - tohle opravdu nečekala! Vešla do svého pokoje a za chvíli se vrátila se šaty na sobě. Stoupla si před zrcadlo v chodbě a prohlížela se. Úžasně jí ladily k očím. Potom uklidila ze stolu roztrhaný papír a talíř od dortu.
Skoro celý den se toulala v lese za jejich domem. Ve čtyři hodiny ji napadlo, že by se mohla vrátit domů. Vždyť už o ní rodiče musí mít strach!
Doma ovšem nikdo nebyl. To ji znepokojilo. Rodiče nezůstávali tak dlouho ve městě a obzvlášť ne na její narozeniny! Prohledala kuchyň, jestli by se tam nenašel další vzkaz, ale nikde nic nebylo. Po chvíli hledání jí padl zrak na zelenou obálku, která vyčuhovala z koše, z poloviny obalená papírem z jejího dárku. Opatrně jí vytáhla. Sedla si ke stolu a otevřela ji. Uvnitř byl dopis psaný matčinou rukou a nějaký přívěšek.


Milá Na-Che,

přeji ti vše nejlepší k narozeninám. Doufám, že se ti dárek líbí. Nebudu zbytečně psát věci, které tě nezajímají. Vím, že se ti zdá divné, že jsme se vydali do města v den Tvých narozenin. Za to se ti musím omluvit.
Píši ti tento dopis, abych ti řekla Tvůj příběh: Než ses narodila, žili jsme, já s tvým otcem, život, který bych nepřála nikomu. Byli jsme vyhnanci. Neměli jsme kde bydlet a lidé se nás stranili. Jedné noci jsme objevili tento domek. Byl opuštěný a nám pomohl skrýt se před divokou zvěří a jinými tvory. Ráno jsem se chtěla kouknout ven, otevřela jsem dveře a v nich stála stará dáma s malým miminem v ruce. Podala mi tě a řekla:„ Dávej na toto dítě pozor, protože dítě tohoto dítěte bude výjimečné!" její hlas by chraptivý. Pak se otočila a odešla. Tak ses k nám dostala. Vím, že to pro Tebe musí být těžké. A vím, že si tento dopis budeš číst ještě mnohokrát. Ale proč to všechno píši - museli jsme odejít. To, že jsme si tě vzali k sobě, a že jsme se o tebe mohli starat, mělo jednu podmínku: V den Tvých narozenin jsme Tě museli opustit. Odstěhovali jsme se daleko - nehledej nás prosím. Přidali jsme se k Nedotknutelným.
Přívěšek, který je v této obálce společně s tímto dopisem je tajemný amulet z dob Sarcádů. Nos ho při sobě - jednou ti možná pomůže. Až budeš mít děti, předej tento amulet své nejstarší dceři v den jejích čtrnáctých narozenin. Ona bude Vyvolená Světla. Možná to nechápeš, ale jednou se ti to podaří.
Bude se mi stýskat. Dávej na sebe pozor!

Nerä a Lör