=||

=||

Jsou to mé oblíbené hračky: šílenství, plyšová džungle, sukně ve větru. Bloudění po dlažbě, kterou už jsme označkovali - a měli jsme pocit, že nám přitom bylo dobře. Ten pocit je z toho nejsilnější. I tehdy to byl sled vlásečnic na hřebeni.

(Místo těch krav ve snu podřezali můj krk. Zmalátněl jsem a proměnil se v červený bublající potok. Ještě jsem mohl i viset, ale nestačilo mi vstupné. Taky jsem se bál, že Jejich čidla opět kopírují zemi, ale měl jsem příliš olověnou hlavu. Už nestála o paprsky.)

To jsou má oblíbená šílenství: opakování. I proto jsem si zaznamenal adresu klubu mých dvojníků, ale zřejmě tam nebudu vpuštěn. Mé hraběcí křeslo by se tím příliš zachvělo, možná bych si musel přisednout blíž k vašemu slunci. A toho se bojím. Zbavuji vás vašeho strachu a vy máte zalehlé uši, ale zbavujete mě mého strachu. Neslyšíme se. Tleskám vám.

Můžeme se navzájem dotknout svými klobouky, muži a ženy mohou porušit předpisy společenského chování. Duch utopie přišel mezi nás.

Slyším přijíždějící hosty: Berlín, Praha, Uelen. Ne, touto cestou se nevydáme. Naše společné hračky se nenachází v žádném směru.

Vraťme se zpět na začátek... Kolikrát už jste slyšeli tuto větu? Obáváte se, že by to bylo nudné. Věděl jsem to, ale z ničeho vás nepodezírám. Naše společná zkušenost trvá příliš dlouho na to, abychom se mohli vymlouvat, že jsme neměli šanci.

Jsme z korku a tančíme ve dřezu. Můžeme si vyměnit jména. Já ale nejsem kolo fortuny a proto to zbude na vás. Pokoušíme se číst. Některé části vozidla už umíme rozeznat. Skutečná písmena jsou ale příliš oslnivá.

Už jsem ztratil bič a to je ještě tak brzy.