REPORTÁŽ První jarní sten

„Zasraný policajti žižkovský!“ křičí Rebecca na noční Žižkov. Pro Žižkov by šlo o výjev celkem standardní, kdyby Rebecca v ruce ovšem nesvírala dvě beretty ne zcela standardní ráže (teď by na ní najela kamera zhora; kdyby to ovšem bylo ve filmu.) Po tomhle výkřiku ji zaměřily tři policejní a asi sedm soukromých – sondy, ovšem pro můj soft nebyl problém přesvědčit je, že nevidí nic víc než bezdomovce, který právě přišel o další z důvodů, proč být na světě, když dopil lahev vodky (napodobeniny, pochopitelně.)

… 

Prostředí klubu JET mi bylo sympatické hned z několika důvodů. Pivo, které tam točili, jsem dovedl s velkou efektivitou rozložit na velmi užitečné složky; silné kamenné zdi blokovaly všechny levnější senzory – ne však moje; a co víc, bylo tu spoustu elektroniky, s kterou jsem se blízce seznámil již při vstupu a rychle jí vysvětlil, že se vyplatí se mnou spolupracovat.

„Dress code.“  Vysvětlila mi Rebecca nápadně černé oblečení členů gangu Epika. Tihle týpci jsou zvláštní. Chodí v černém a nikdo nikdy pořádně neví, o co jim vlastně jde. Většinou jsou skvěle vycvičeni v bojových uměních. „Hm,“ pomyslel jsem si a zablokoval scan, o který se někdo snažil zezadu a narychlo mu vyslal zmatenou informaci, která mě identifikovala jako snadný – a absolutně nezajímavý a nezáživný - cíl.

„Mozkomoři dementoři,“ pokračovala Rebecca. „Víš, nejde jenom o čtení, Garthe. Jsou tu básně, jistě. Je tu poezie a próza a všechny ty další věci. Jsou tu oni (Rebecca máchla neurčitě rukou směrem ke členům Epiky a na chvíli se zarazila, jako by o něčem potřebovala přemýšlet) a pak, pak se taky všude šuká.“

„Vrať se k pointě.“ Vyzval jsem ji a zablokoval další tři scany, o které se pokusil někdo z těch lidí, co ke nám seděli zády.

„Víš, někdy jsem si říkala, jaký to má všechno smysl. Když jsem se setkala s pánem zimního sněhu - “

Trochu se otřásla. Přerušil jsem ji. „To myslíš toho z té písně od Rhapsody?“

„Jo, přesně toho myslím. Když jsem se s ním v arktidě setkala – a taky se s ním utkala, protože já s ním opravdu bojovala a byl to náročný souboj. Byla jsem zrovna nahá ve vaně, když přišel. A on až po zuby ozbrojený, s modravou katanou. Chtěl mě přepůlit vejpůl, přímo v tý vaně, tak, aby se naplnila krví, mojí modrou krví, chápeš. Abych to neprotahovala, utkala jsem se s ním a vyhrála, nebylo to zadarmo, ale vyhrála. A došlo mi, že on tam nebyl jenom tak, protože oni vědí, co hledáme. Už jim to došlo.“

             …

             O jaguárovi, který na mě číhal na záchodě, jsem dobře věděl. O čem jsem ale nevěděl byl jeho mind control, kterým na mě zaútočil jako první. Jenže udělal chybu, jako první se mi pokusil zastavit srdce. Kdyby zaútočil na motoriku, asi mi nadělá hodně nepříjemností, ale on se vrhl přímo na srdce. A pro tyhle orgány mám soft, který jsem před třemi lety psal sám s Clovisem a elektroniky tolik, že by vystačila do playstationů pro půlku východního kontinentu. Takže jsem jeho útok zastavil a to dalo mojí elektronice čas, aby si s jeho mind controlem popovídala osobně. Když mu došlo, že u srdce neuspěje, zaútočil mi na motoriku, podařilo se mu docela bolestivě mi zkroutit ruce za záda. V tom okamžiku po mně taky skočil. Jenže když se mi pokusil ochromit nohy, zjistil, že ho jeho vlastní mind control už neposlouchá, tak už neuspěl; hydraulika nehlučně zapracovala a já ho odkopl na protější zeď. To už jsem ale měl volné ruce, beretta v mojí ruce dvakrát štěkla a já přemýšlel, jak se jaguár dostal k mind controlu. Že to není jen tak mi došlo a asi kvůli tomu jsem se tolik nevyděsil, když ze zdi vystoupila skoro průhledná postava Mozkomora Dementora.

            Na Mozkomory je i moje elektronika krátká, každá elektronika je na ně krátká. Protože na způsob, jakým dovedou komunikovat s vaším mozkem, nikdo ještě nepřišel – a ani na to, jak takové komunikaci zabránit. Mozkomora vidíte, ať je s vámi v jedné místnosti, nebo tisíc kilometrů daleko. A nevýhoda toho celého je velká – něčemu průhlednému, co je navíc tisíce kilometrů daleko, můžete sakra těžko ublížit. Váš handicap potom spočívá zejména v tom, že ono to může ublížit vám naopak velmi snadno.

             …

             Měl jsem sex s pánem zimního sněhu, ještě než se setkal s Rebeccou, aby ji zabil. Bez těch jeho serepetiček je to hubený vyrýsovaný kluk, se vším, jak má být (a někde i s trochu navíc - ale v místech, kde to není na škodu vůbec). Byli jsme spolu týden a milovali se několikrát denně a pokaždé jinde a pokaždé jinak. A pokaždé perverzněji. Při posledním milování jsem poslal do jeho těla zajímavý virus; a podle výrazu Rebečiny tváře a občasných tiků usuzuji, že právě s tímto virem měla i ona čest.

Nebylo to všechno tak, jak mi říkala.

Ten virus se totiž přenáší jenom sexem.

             …

             Občas mívám takové zajímavé problesky ze svého minulého života. Vzpomínám si na sudičky nejprv a potom na tu dobu, kdy jsem ještě neměl v těle implantáty. Taky virus jsem tam neměl a spoustu dalších věcí, které by normálně člověka zabily, pokud by s nimi na chvíli přestal bojovat. Třeba adaptační virus, který se sám vyvíjí, takže se pořád mění a zlepšuje, jediná věc u něj zůstává konstantní. Pořád se vás snaží zabít.

            Mohl jsem klidně spát celý den, mohl jsem jít třeba do přírody, lehnout si na slunce a usnout. Nechat na svoje tělo dopadat sluneční paprsky (a ono se opalovalo samo, neřízeně), pomilovat se s dívkou tak, abych ji nemusel při sexu nestále scanovat a hlídat, aby do mě něco neposlala (nebo naopak aby něco ode mě nepřeskočilo iniciativně do ní; krom toho, že by to pro ni nebyla hezká smrt by mi to asi znechutilo sex opravdu ošklivým způsobem.)

            A já přemýšlím. Přemýšlím, jestli ty problesky nejsou třeba z budoucnosti. Jestli je možné udělat krok zpátky, nebo spíš otočit se a znovu vykročit. Ale opačným směrem.

            Jestli když se člověk za svůj život zaneřádí nějakým svinstvem – a neříkejte, že nevíte, o čem mluvím – jestli, když si člověk zasere duši nějakým svinstvem, jestli se ještě může vrátit. Nebo jestli to v něm zůstane, protože on už to všechno co se stalo udělal, už se to stalo – tak, stalo a s tím už nic neuděláš – tak jako neobrátíš tok vody jedinou myšlenkou. Jestli to všechno musí přijmout, jestli ty to musíš přijmout a jestli já, miláčku, to musím přijmout (přitul ke mně blíž a hlaď mé ruce; nevadí, že mi nerozumíš, já ti o tom budu vyprávět a ty zatím můžeš usínat) jestli ty topánky, které si před spaním obouvám, abych přežil další noc, jestli mi je někdy někdo vyzuje a já budu moct spát bez nich.

            O tom přemýšlím a už nejsem sám.
            O tom přemýšlíme a rozhodně nejsme sami.

             Je to v jediném tónu. Jenom lehce, potichu si začnu notovat melodii a přidá se další a další a najednou zpívají všichni a je to hlasité. A je to slyšet.

             Je to jako vzpoura, jako rebélie. Jenže nevíme proti komu. Jenže nevíme, komu se postavit.

             A já vás povedu, protože já tenkrát zazpíval ten první tón. Já vás všechny povedu a půjdu jako první, budu se bít za každého z vás. Ale večer si musím obout ty topánky a ty mně, ty mně miláčku musíš hladit před usnutím, protože já budu plakat. Každý večer budou dlouho plakat v tvém klíně a věř mi, že už dlouho vlastně nechci nic jiného.

             …

 
            „A to všechno kvůli pokutě za parkování, Rebecco?“ zeptal se Rebeccy policejní důstojník.

            „Nazývejte prosím mou klientku plným jménem.“ Upozornil jsem ho a zapsal si jeho přestupek; na základě toho jsem schopný ho obvinit z prohřešku proti Zákonu a totiž snižování důstojnosti obviněného. Dnešní právo je stejně zkurvený, jako celý dnešní život.

            Díval jsem se na fotku Rebečinýho formana zaparkovanýho v zóně pro rezidenty a najednou mi to celé přišlo směšné.

             Najednou mi přišlo, že už toho všeho začínám mít dost.

 
            Váhal jsem jenom chviličku.

Nahmatal jsem berettu, vyřadil z provozu bezpečnostní systémy na služebně.

             V hlavě mi zazněl ten první tón a já pochopil, že – i když to celé bude ještě hodně krvavé – měl jsem tohle udělat už dávno.

             …

 
            A teď hlaď mou ruku, beránku. V tvojí krvi vidím sebe, vstupuji osmkráte do blizny a v hlavě mám kabalu. Zkouším se vplésti do mechu a z tvého dechu cítím smrad. Zkažený puch; ale hlaď mou ruku, hlaď prosím mou ruku, dokud ještě žiju.

            Dokud ještě žiju.