Vůně deště

 Pozoruji za oknem matičku přírodu se sluncem, které svádí mrak, chvíli je to o milování, za chvíli je to hádka.

Nedbají na mě, za oknem sedícího nahého člověka , nahřívajícího své tělo slunečnými paprsky. Ale po chvíli se za okenním sklem objevují vločky, obloha se zatemňuje a za druhou chvíli slunce zase hřeje… ale nebaví mě vystavovat tělo téhle zmatené sluneční kratochvíli a jdu do čajovny ochutnat čaj.

Vybírám si čaj zpod zasněženého svahu Himalájí, často zmítaného dešti a větrem. Má v sobě úžasnou sílu a jeho tekutina se skládá z deštových kapek, mezi kterými je barevnost čaje dokonale propletena. Voní opravdovým deštěm, promočenou košilí a navlhlou kůží.

Pod tím svahem s živými čajovými lístky stojí dva lidé. Muž a žena v objetí a jejich vůně se spojuje s vůní dešťových kapek a z těl stoupá teplo. Chodidla těch dvou stojí v kaluži, voda se jim krásně vlní kolem kotníků.

Ťáp, ťáp, ťáp … čajové keře jsou šťastné v tom sdíleném dešti.

Za kopcem popíjí starý muž ze své misky čaj. Dnes se mu obzvláště podařil. Tak voní…čím voní…..?